Úvod Lze si s Bohém hrát? Proč ne? Dětem je to dovoleno a já bych si tolik přála být ješte dítětem... Tatínek si se mnou hrál. Byl pro mne „velkým tátou", skálou, pevností, ochranou, štítem - právě tím, co jsem v dospělosti říkala Bohu slovy žalmu. A hrál si se mnou. Honili jsme se po domě, bral mě do náručí, nosil mě na ramenou, objímal mě. Tehdy jsem se cítila šťastná a v bezpečí. Tma, do níž se za oknem norila liduprázdná ulice, mi nenaháněla strach. Proč bych si tedy nemohla hrát se svým Otcem Bohem, jestliže můj pozemský tatínek byl odleskem jeho silné, prozřetelné, něžné a usměvavé lásky? A „moji bratři ve víre"? Zejména ti nejvýznamnejší? Prosím je o odpuštění. Prosím o to papeže, který se nedočkal odpovědi po telefonu, biskupa, který ztratil mitru, dona Peppina, který umí lépe hrát fotbal než kázat, profesora teológie, který skončil „o patro níž", a každého, komu bude připadat, že terčem mých prostořekostí je právě on. Ale jestliže mi to, že jsem si s ním hrála, odpustil můj Otec v nebesích, proč by mi to neměli odpustit i všichni ostatní? A co Menico? Doufám, že se nad mým „těmeř zalíbením" v Menicovi nikdo nepohorší. Koneckoncú jsem si toho podšívku, toho poťouchlého a neposedného čertíka, který umí i poslouchat, který cituje evangelium a prohání se po ráji, sama vymyslela. Z Boží kanceláře V Boží kanceláři leží na stole srdce jedné prostitutky a kytička polních květů, kterou přinesly děti na pohřeb svého starého faráře, jež učil náboženství. Je tu děkovný lístek a dopis s naléhavou prosbou, kopec dokumentú k podpisu a opotřebovaná modlitební knižka; červeno-modrý míč jednoho děvčátka a plány jednoho bezelstného parlamentního poslance. Je tu spousta věcí: celý náš svet, který leží před Božím zrakem. Boží „plány" Andělíček tajemník přinesl na Boží stůl, stejně jako každý den, poštu. Popravdě řečeno je to pošta dost jednotvárna: „Pane, vyslyš nás!" „Pane, ušlyš nás!" „Pane, nezapomínej na nás!" „Pane, pamatuj na nás!" „Pane, učiň to a to!" „Pane, dej, ať. " Pánbúh ji zběžné prochází. Ano, ano, ale ať, 'pamatují' také oni sami, ať také oni 'slyší' a 'činí'. Kolikrát jen jim to můj Syn připomínal!"1 Potom andělíček, lehoučký a rychlý, s průsvitnými křídly pilné včelky, přináší horu jakýchsi dokumentů. „To jsou jsou 'plány' k podpisu," poznamená nesměle a s tichým šustěním křídel se vzdaluje, protože ví, že nebe může na okamžik pořádně potemnět. Někdy se totiž stává, že Pánaboha pohled na jisté „vůle“, které mu jsou přisuzovány, a na určité „plány", které by měl schválit, hodně rozčílí: „Jsme si jisti, že máme učinit to či ono: Bůh si to přeje" Boží vůlí nepochybně je, aby!" „Naše rozhodnutí je správné: je to Boží vůle." S jakou jistotou ti lidé mluví o mé vůli!" poznamená Pánbůh. „Tohle? Něco takového jsem si nikdy nepřál! To? Možná tohle. Tady se skoro trefili. Tohle? Jenom přibližně. Ale tahle 'Boží vůle'! Kvůli ní mě odsuzují ještě po osmi stech letech!"2 I jiné pusté výmysly Pánaboha rozčilují - ani netuší o plánech, jejichž „otcem" měl údajně být: „Dílo, jež započínáme, je dílem Božím: zjevně se tady ukazuje jeho vedení." „Toto je plán vnuknutý Bohem." „Toto je nepochybně v Božím plánu." Nezřídka se stává, že po nahlédnutí do „projektů", „plánů" a „děl", která mu jsou přisuzována, zakřičí: „To tedy z mé hlavy není! Něco takového jsem nikomu neříkal!" „Pán nás neustále doprovázel a zjevně nám pomáhal svou prozřetelností." „Že jsem byl stále s nimi?" Zkontroluje si datum v kalendáři. „V té době jsem byl v Brazílii, ve favelle Barroso.3 Hostila mě jedna chudá rodina, která bydlela v chatrči z papírových krabic. A zatímco jsem těm chudákům pomáhal postavit cihlový domek, uniklo mi, že „oni" budují desetipatrovou moderní budovu pro duchovní cvičení a rekolekce, vybavenou veškerým komfortem, bazénem, videohrami a luxusním barem." „Videohry jsou pro děti," poznamená nesměle andělíček. „Jak jinak by mohli rodiče v klidu poslouchat kázání?" „Správně, správně, dobře to vymysleli!" zamumlá si Pánbůh. „A... a... bazén má přece i papež," zašeptá diskrétně tajemník. „To je pravda, to je pravda. Všechno si žádá své." „A ten bar, Pane...," pokračuje maličký andílek, „bez něj se dnes nikdo neobejde: aby se na tebe mohli soustředit, potřebují pořádnou kávu." „Na mne? Copak tu není Duch svatý? A potom proč musí být tak luxusní?" „Pane," pokračuje andělíček s vytrvalostí Abraháma prosícího o záchranu Sodomy, „dnešní lidé jsou zvyklí na určitou úroveň. Nechceš přece, aby církev vypadala jako nějaká Popelka!" Na jedné straně panuje ticho, na druhé úzkostné očekávání. Andělíček upírá pohled na pero v Boží ruce. „To je všechno milé, dobré. Dobrá, ať si to udělají, jen ať si to udělají." Andělíček napětím vyvalil oči. „Ale já," uzavírá debatu Pánbůh, „ já si to na zodpovědnost nevezmu! Tohle neschválím!!!" A zazvoní „o patro níž". Jako střela z něj vylétne Menico, nejmladší, již značně umírněný potomek rodu zlomyslných čertů. Menico, malý poťouchlý dareba, očazený od hlavy až k patě, s hbitými netopýřími křidélky, se dvěma měkkými výrůstky na čele a s ocáskem zakončeným ostrou špičkou, však kupodivu dokáže i poslouchat, zejména za určitých okolností. „Menico," Pánbůh nabere hrst dokumentů ležících na stole, „svěřuji ti tyhle 'plány'. Ukaž, co v tobě je: máš plnou moc je roznést na kopýtkách." Ticho. „Menico!" „Tady jsem," plíží se čertík kolem dveří. „No tak, překazíš je, nebo ne?" „Já nemůžu, Bože, já vážně nemůžu," odpovídá Menico vážným hlasem. „Ty 'plány' jsem jim totiž nakukal já!" Můj drahý Bože Otče, není snadné uhodnout, co si myslíš. Snažíme se o to ze všech sil, ale tak často se mýlíme. Za to může Menico.