Ale co z tebe zbývalo, Guillaumete? Byls to celý ty, ale vysmahlý, kost a kůže, svrasklý jako stařena! Ještě toho večera jsem tě odvezl letadlem do Mendozy, kde se na tebe bílá prostěradla rozlila jako balzám. Ale nevracela ti zdra- ví. Překáželo ti schvácené tělo, které jsi převaloval z boku na bok, a nedařilo se ti je uložit k spánku. Tvé tělo nezapo- mínalo na skály a sníh. Ty tě poznamenaly. Pozoroval jsem tvůj černý napuchlý obličej, podobný přezrálému a natlu- čenému plodu. Byl jsi velmi ošklivý a zubožený, neboť jsi neovládal své krásné pracovní nástroje. Ruce jsi měl stále ztuhlé, a když ses posadil na kraj lůžka, aby ses nadechl, tvé zmrzlé nohy visely mrtvě jako dvě závaží. Tys ani ještě neskončil svou cestu, ještě jsi lapal po dechu, a když ses zarýval do podušky, aby sis odpočinul, hned se ti hlavou rozběhlo procesí obrazů, které jsi nemohl zadržet, procesí čekající netrpělivě v kulisách. A táhlo před tebou. A ty ses dvacetkrát znovu pouštěl do zápasu s nepřáteli, kteří se opětovně zdvíhali z vlastního popelu. Lil jsem do tebe odvary. „Pij, kamaráde!" „Víš... nejvíce mě udivilo..." Jako boxer, vítězný, ale poznamenaný zásahy těžkých úderů, znovu jsi prožíval své podivné dobrodružství. A po troškách ses z něho osvobozoval. A já tě viděl za tvého nočního vyprávění, jak jdeš bez cepínu, bez provazů, bez potravin, jak zlézáš horská sedla ve výši čtyř tisíc pěti set metrů nebo jak postupuješ podél svislých stěn, krvácíš z nohou, z kolen a z rukou při čtyřiceti stupních mrazu. Pozvolna jsi ztrácel krev, síly a rozum, a přece jsi šel vpřed s tvrdošíjností mravence, vracel ses po své stopě, abys obe- Šel překážku, zvedal ses po každém pádu a šplhal opět vzhůru po příkrých svazích, pod nimiž zela jen propast, a nedopřával sis ani nejmenší odpočinek, neboť jinak bys už nevstal ze sněhového lůžka. A když jsi uklouzl, musel ses věru rychle zvednout, aby ses nezměnil v kámen. Chlad tě zmrazoval vteřinu za vte- řinou, a kdybys byl po pádu vychutnával jen o minutu déle odpočinek, byl bys už musel rozhýbávat ztuhlé svaly, aby ses vzchopil. Odolával jsi pokušením. „Ve sněhu," vyprávěl jsi mi, „člo- věk úplně ztrácí pud sebezáchovy. Po dvou, třech, čtyřech dnech pochodu si už přeješ jen spát. Já po tom toužil! Ale říkal jsem si: Moje žena, věří-li, že jsem naživu, věří, že jdu. Kamarádi věří, že jdu. Všichni mají ve mne důvěru. A byl bych bídný chlap, kdybych nešel." A tak jsi šel a špičkou kapesního nože jsi nařezával každý den trochu hlouběji výkroj svých střevíců, aby se ti do nich vešly nohy, které mrzly a otékaly. Svěřil ses mi s touhle zvláštní věcí: „Víš, od druhého dne mi dalo největší práci, abych se ubrá- nil myšlení. Trpěl jsem příliš a má situace byla přespříliš beznadějná. Nesměl jsem o ní uvažovat, abych měl odvahu jít. Naštěstí jsem špatně ovládal svůj mozek, pracoval jako turbína. Ale mohl jsem pro něj ještě vybírat představy. Balamutil jsem ho filmy, knihami. A film nebo kniha se ve mně odvíjely na plné obrátky. Pak mě to přivedlo k mé pří- tomné situaci. Nevyhnutelně. A tu jsem ho vrhl na jiné vzpomínky..." Jednou však, když jsi uklouzl a ležel na břiše ve sněhu, jsi už odmítl vstát. Podobal ses boxerovi zbavenému jedinou ranou všeho zápalu, který slyší v podivném světě odpočí- távání vteřin jednu po druhé, až po desátou, proti níž není odvolání. „Udělal jsem, co bylo v mých silách, a nikde ani zásvit naděje. Proč podstupovat tvrdošíjně dál tohle utrpení?" A stačilo ti zavřít oči, abys nastolil mír ve světě. Abys sma- zal ze světa skály, ledovce a sněhy. Sotva sklesla ta divo- tvorná víčka, nebylo už ani ran, ani pádů, ani natržených svalů, ani palčivého mrazu, ani té tíže života, kterou poci- ťuje, kdo jde jak tažný vůl, a která je těžší než vůz. A už jsi vychutnával ten chlad, který se změnil v jed a podoben morfiu tě nyní naplňoval blaženstvím. Tvůj prchající život se soustřeďoval kolem srdce. Cosi sladkého a drahocenné- ho se krčilo v samém středu tvého bytí. Tvé vědomí pozvolna opouštělo vzdálené končiny tvého těla, které jako zvíře, až dosud přesycované utrpením, se už stávalo neci- telným jako mramor. I tvé úzkostné ohledy potuchaly. Naše volání už k tobě nedoléhalo, nebo přesněji, změnilo se pro tebe ve volání snové. Šťasten jsi na ně odpovídal snovou chůzí, lehkými, dlouhými kročeji, jež před tebou bez námahy otvíraly líbezné pláně. Jak blaženější klesal do světa, který pro tebe byl tak sladký! O svůj návrat, Guillaumete, jsi nás chtěl lakotně připravit. Výčitky se ti však vynořily z nejzazších hlubin vědomí. Do snu se mísily náhle přesné podrobnosti. „Myslel jsem na svou ženu. Má životní pojistka by ji uchránila od bídy. Ano, ale pojištění..." V případě zmizení se odkládá zákonné uznání smrti o čtyři roky. Ta podrobnost před tebou vyvstala tak jasně, že sma- zala ostatní představy. A tys ležel natažen na břiše na prud- kém sněhovém splazu. Tvé tělo by se koulelo, až přijde léto, s tou břečkou do jedné z tisíců andských roklin. Tys to věděl. Ale tys také věděl, že asi padesát metrů před tebou trčí ska- lisko. „Myslel jsem si. Jestli se vzchopím, snad se k němu dostanu. A když přitisknu tělo na skálu, v létě je najdou." A jakmile jsi jednou vstal, šel jsi dvě noci a tři dny. Ale nedomníval ses, že dojdeš daleko. „Cítil jsem blízkost konce z mnoha příznaků. Jeden z nich byl, že jsem se musel zastavovat přibližně každé dvě hodi- ny, abych si o něco více nařízl střevíce a třel si sněhem nohy, které mi otékaly, nebo prostě abych dopřál odpoči- nek srdci. Ale poslední dny jsem ztrácel paměť. Už dlouho jsem zase šel, když se mi náhle rozbřesklo: pokaždé jsem něco zapomněl. Po prvé rukavici, a to bylo v zimě vážné! Položil jsem ji před sebe, a když jsem zase vyrazil, nese- bral jsem ji. Pak to byly hodinky. Pak kapesní nůž. Pak kompas. Každou zastávkou jsem se ochuzoval... Záchrana je v tom, že uděláš krok. A ještě jeden krok. A stále znovu začínáš ten jeden stejný krok..." „Co já jsem dokázal, to ti přísahám, že by nedokázal nikdy žádný tvor." Tato věta, nejvznešenější, jakou znám, tato věta, která staví člověka na jeho místo, která ho ctí, která stanoví správnou stupnici hodnot, se mi stále vracela na mysl. Konečně jsi začal usínat, vědomí tě opustilo, ale znovu se mělo při probuzení zrodit z toho strhaného, otlu- čeného, spáleného těla a znovu je mělo ovládnout. Tehdy je tělo už jen dobrým nástrojem, tělo je už jen služební- kem. A tu pýchu na dobrý nástroj jsi také dovedl vyjádřit, Guillaumete. „Neměl jsem co do úst, a tak si umíš představit, že když už jsem šel třetí den... srdce mi zrovna moc nesloužilo... Jaký tedy div, že na jednom svislém srázu, kudy jsem postupo- val, právě ve chvíli, kdy jsem visel nad propastí a hloubil otvory, do kterých bych zaklesl pěsti, mi najednou srdce začne vynechávat. Váhá a zase se rozbuší. Bije nepravidel- ně. Cítím, že jestli zaváhá ještě vteřinu, pustím se. Už se ani nehýbám, zaposlouchán do sebe. Nikdy, slyšíš, nikdy v letadle jsem neměl pocit, že visím tak křečovitě na svém motoru, jako když jsem po těch několik minut visel na svém srdci. Říkal jsem mu: „No tak, seber se! Snaž se ještě bít!..." A to srdce bylo z dobré látky! Zaváhalo a vždy se zas roz- bušilo... Kdybys věděl, jak jsem byl na své srdce hrdý!" V pokoji v Mendoze, kde jsem u tebe bděl, jsi konečně usí- nal dýchavičným spánkem. A já si říkal: Kdybychom s ním hovořili o jeho odvaze, Guillaumet by prostě pokrčil rame- ny. Ale stejně by ho znevažovalo, kdybychom oslavovali jeho skromnost. On se řadí jasně nad tuto průměrnou vlast- nost. Krčí-li rameny, činí tak z moudrosti. Ví, že lidé strže- ní vírem událostí, se jich už nebojí. Jen neznámé děsí člo- věka. Ale pro každého, kdo se mu postaví, přestává být neznámem. Zejména, když je pozoruje s takovou jasnozři- vou vážností. Guillaumetova odvaha je především důsled- kem jeho poctivosti. V tom však není jeho skutečná hodnota. Je veliký tím, že pociťuje odpovědnost. Odpovědnost za sebe, za poštu a za kamarády, kteří doufají. Třímá ve svých dlaních jejich žal nebo jejich radost. Odpovědnost za to, co nového se staví tam v dáli mezi žijícími a na čem se i on musí podílet. Odpovědnost tak trochu v dosahu své činnosti za osud lidí. Patří k těm štědrým bytostem, které touží rozklenout svou korunu nad širými obzory. Být člověkem, to znamená právě být odpovědným. To znamená pociťovat stud před bídou, která na nás zdánlivě nezávisí. To znamená být hrdý na vítězství, kterého dobyli kamarádi. To znamená cítit, když kladeš svůj kámen, že přispíváš k výstavbě světa. Takové lidi rádi zaměňují s toreadory nebo s hráči. Velebí jejich pohrdání smrtí. Ale pro mne je takové pohrdání smrtí směšné. Není-li hluboce zakořeněno v odpovědnosti, kte- rou jsi na sebe vzal, je pouze známkou chudoby ducha nebo výstřelkem mládí. Znal jsem mladého sebevraha. Nevím už, jaká nešťastná láska ho dohnala k tomu, že si pečlivě vpálil kulku do srdce. Nevím, jakému literárnímu pokušení podlehl, když si k tomu navlékl bílé rukavice, ale vzpomí- nám si, že ve mně ta žalostná okázalost nevyvolala dojem vznešenosti, ale ubohosti. Za tím přívětivým obličejem, pod tou lidskou lebkou nebylo nic, ale dočista nic. Nejvýš obrázek nějaké hloupoučké dívenky, jakých běhá po světě mnoho. Před tímto žalostným osudem jsem si vzpomněl na smrt skutečného muže. Na smrt zahradníka, který mi říkal: „Víte... někdy se ze mne řinul pot, když jsem ryl. Revma mě bralo v noze a já proklínal tu otročinu. A vidíte, dnes bych chtěl rýt, rýt v zemi. Rýt, to mi připadá tak krásné! Člověk je tak svobodný, když ryje. A kdo teď bude proře- závat mé stromy?" Zanechával tu půdu ležící ladem. Opouštěl planetu ležící úhorem. Byl spjat poutem lásky se všemi půdami a se všemi stromy světa. On byl tím ušlech- tilým, rozdávajícím se, skutečným velmožem. On jím byl, jako jím byl Guillaumet, člověk odvážný, když bojoval ve jménu svého Rodu proti smrti.