Pred několika léty vyšla kniha Augusta Guerriera (Ricciardetta) s nazvem „Quaesivi et non inveni", což v překladu do srozumitelného jazyka znamená: Hledal sem a nenalezl jsem. Přiznávam, že mne nevyprovokovala sama kniha, dost zmatená a povrchní, ale právě tento název, který působí jako učiněná bomba: „Hledal jsem a nenalezl jsem." Jak se to mohlo stát? Neboť - o tom nebylo sporu - předmětem hledání byl Bůh. Hledal jsem Boha a nenašel jsem ho! Copak je néco takového možné? Připadalo mi to absurdní. Vždyť to odporovalo Ježišovu výroku, v jehož pravdivost hluboce veřím: „Kdo hledá, najde." Tázal jsem se sám sebe: Co je to za Boha, který se nenechá nalézt? Který si s nami hraje na schovávanou a ukrýva se právě tomu, kdo jej úprimné a poctivé hledá ? Takový Bůh vúbec nemá právo existovat, protože je negací své vlastní podstaty, která je přece život, světlo a láska. A kromě toho je o ném řečeno, že je Tvůrce, Nesmírný a Nádherný; a kdyby to ještě nestačilo, je tu islámský růženec, který pro něj má mnohá jiná jména a po staletí mu je opakuje v modlitbě: Král, Krása, Mocný, Veliký, Oslavovaný, Nádherný, Prozřetelnost, Vznešený, Moudrý, Zářící, Nepřemožitelný, Svatý, Vše- vědoucí, Přítomný, Novost, Neměnný, První, Poslední, Zjevný, Svědek, Silný, Dobrý, Slavný, Velebný. Ne, není možné, aby jej člověk nenašel! Není možné postavit se před slunce, a říci: Slunce neexistuje! Stisknout tlačítko elektronického mozku, a jeho od- pověď pokládal za absurdní. Vyslat magnetický impuls k satelitu a okamžitě od něj obdržet fotografii nebo vědecký údaj, které sis přál, a spokojit se tím, že řekneš: Vždyť je to jen náhoda! Ne, to opravdu není možné. Tenkrát jsem dostal chuť napsat Ricciardettovi tohle: „Milý bratře, četl jsem název tvé knihy. Víš, co jsem si při tom myslel? Že jsi jel k moři, svlékl se, přešel pláž, strčil nohv do vody a pokračoval v chůzi, až ti voda sahala po kotníky, pak po kolena, po pás, po hrudník a nakonec po krk. Začal jsi plavat, vy- zkoušel sis pár temp i pod vodou. A když ses vrátil na břeh a znovu si oblékl šaty, řekl jsi těm, kdo byli vedle tebe: Žádnou vodu jsem neviděl. Znám jedno hebrejské úsloví, které zní: To posled- ní, co ryba vidí, je voda. Jenže... Zkrátka: Ani pták nevidí vzduch, v němž žije. Zkus mu ho však vzít! Uvidíš, jak bude kolem sebe tlouci křídly! Copak nevíš, bratře, že po tak velkou část svého života jsme jako ty ryby nebo ti ptáci a že i my si vody nebo vzduchu všimneme teprve tehdy, když nám je vezmou? Snad je to ten nejdrastičtější způsob, jimi se nám zjevuje Bůh, který má ohled na naši nezralost. Uka- zuje nám svůj negativ, protože nejsme připraveni vidět jeho pozitiv. K tomu potřebujeme čas. A opravdu, dokud se nám všechno daří, jeho pří- tomnost si neuvědomujeme; ale když nám chybí anebo když mlčí, tehdy se chvějeme. Tvoje tvrzení ve mně vyvolává úsměv, třebaže je to jen módní fráze, kterou jsem slyšel už tisíckrát a která mne vůbec nepřesvědčila. Nezpochybňuji tvá tvrzení a tvrzení těch, kdo říka- jí, že hledali a nenalezli. Zpochybňuji tvůj jazyk. Co máš na mysli pod pojmem Bůh, když říkáš, žes ho nenalezl? Mám nezvratný dojem, že problém ateismu, před nímž v současnosti stojíme a jehož rozsah vinou mas, které jej tak snadno proklamují, působí opravdu hro- zivě, je ve skutečnosti jen zdánlivý a jeho příčinou je pravé náš jazyk. Ocitli jsme se totiž v Babylóně a ne- mluvíme už stejnou řečí. Ty říkáš, že Boha nevidíš, zatímco já, který vidím tebe ponořeného v něm jako rybu ve vodě, ho vidím. Téže skutečnosti ní nedáváme totéž jméno." Hned to objasním. Není pochyb o tom, že žijeme v epoše historického zlomu nikdy nevídané šíře a dosahu. To, co se děje v tomto století a co se bude dít nadále, má rozměry, jaké lidstvo dosud nepoznalo. Říká se, že lidstvo dosáhlo zralosti, že vstoupilo do epochy své dospělosti. Minulost je pro dnešního chlap- ce nebo dívku už opravdu minulostí. Všechno zestárlo a novým generacím připadá, že musejí začínat znovu od začátku. Není nic, co by ne- bylo podrobeno zdrcující kritice nebo revizi. A ne vždy je tato kritika nesena duchem dobroty a pokory. Když vejdu do domu přítele a vidím jeho syna sedět před televizorem, zmocní se mě pocit podivné vzdá- lenosti aještě podivnější cizoty, která nás odděluje. A není to mou vinou. Když ho pozdravím, často neodpoví a jeho znuděný pohled mi dává jasně najevo, že má přítomnost pro něj není ani trochu zajímavá. Nezřídka se také stane, že se jeho tvář potají stáhne do úsměšku, anebo - což je ještě horší - udělá gesto, jako by mě za pomoci neviditelné ďábelské rakety chtěl poslat do horoucích pekel, přesní ve stylu vesmírných gigantů, jichž má plnou fantazii i srdce. Péguy říkával, že propast mezi generacemi je dnes už nepřeklenutelná, a byl v tom prorokem. Nastal čas elektroniky, čas neuvěřitelně složité a ra- finované techniky, čas zhroucení model a ještě více všech ideologií minulosti. Také čas znesvěcení. Dokonce i církev, ten dosud nejsilnější a nejodol- nější pilíř, uvažuje se statistikami v ruce nad promě- nou mravů a tváří v tvář těmto dějinným změnám tají dech. Ti nejprozíravější mají pocit, že se jejich loď ocitla na rozbouřeném moři, a začínají přemýšlet nad tím, že bude nezbytně hodit přes palubu mnoho nepotřebných věcí, jež se v ní po staletí nakupily, a pečlivě chránit to podstatné v naději, že se vichřice zase přežene. Kdybyste se mě zeptali, jak vidím dnešního člově- ka, zmítaného příbojem a rozdíraného skalisky, musel bych vám říci, že jej vidím nahého, skutečně nahého. Je strašlivě zralý a dospělý, ale je nahý. A poněvadž nahý člověk hledá něco, do čeho by se oblékl, aby nezemřel zimou, návleká si oděv, který bouře rozervala na cáry, protože kolem sebe nenachází nic jiného. Z toho plyne, že tento nahý člověk je oblečen špat- ně, do šatů, jež zatuchle páchnou stářím a mají nesko- nale zastaralý střih. Jestliže jsem prve řekl, že tu jde o problém jazyka, říkám nyní, že jde o problém jazyka a oděvu, tedy kul- tury. Mnozí Z těch, kdo o sobě tvrdí, že nevěří v Boha, sami přesně nevědí, co si pod tím pojmem vlastně před- stavují. Jiní zase mají před očima obraz jakéhosi starce v bílém rouchu, který je pro jejich moderní mentalitu absolutně nepřijatelný. Kdybych dnes četl Bibli tak, jako jsem ji čítával v mládí, před koncilem - kdy jsem úzkostlivě věřil, že strom v zahradě Edenu byl skutečným stromem, že jablko bylo skutečným jablkem a že Adam měl v kapse občanský průkaz se svým křestním jménem a po jeho boku stála paní Eva, jeho manželka, a vlídně na něj hleděla -pak by se mi ta snůška legend zdála opravdu nepřijatelná. Jak dlouhou cestu nás nechal Duch svatý urazit, i když mnohdy vedla bouří, a jaké nové šaty pro nás chystá, aby oblékl naši nahotu! Mnozí z nás však dosud vězí ve starých hadrech, cítí jejich plesnivý zápach a nemohou už snést střih své náboženské kultury, který zestárl jako šaty po babič- ce. Zkrátka: když čtu Ricciardettovu knihu a naslou- chám těm, kdo říkají, že hledali a nenalezli, uvědo- muji si velice jasně jednu věc: s napřaženým kopím se vrhají do útoku proti své vlastní minulosti. Dospěli, ale z kusu látky, který zakrýval jejich „po- hlaví" a na němž bylo napsáno „Bůh", se stal podiv- ný, rozpadající se hadr, jehož smysl už nechápou, stejně jako nechápou smysl fíkového listu z ráje. Domnívají se, že to byl skutečný fíkový list, zatímco to byl pouhý obraz, znamení, jehož účelem bylo vy- světlit tajemství. Má dlouholetá zkušenost s mladými mi odhalila, Že krize víry u nich probíhá ve dvou fázích. Během té první si ze všech vyobrazení, která nám zanechala minulost, poskládají svůj vlastní obraz Boha, jako kdyby tato vyobrazení představovala jeho skutečnou podobu. Ve druhé fázi pak tento obraz zuřivé přeškrtá- jí, protože se jejich mentalitě, jež dospěla a stala se vědeckou, začne zdát zastaralý a nepřijatelný. Stalo se to i mně. Jak jsem zápasil se svou minulostí! Kolik nábojů jsem vystřílel na deformovaný obraz Boha, který jsem si vytvořil! Přestal jsem s palbou teprve tehdy, když přede mnou už žádný obraz nebyl. Teď už nestřílím, protože bych nevěděl, kam a na co mám vlastně mířit. Přízrak, který jsem si vyrobil, se rozplynul a já se snažím pouze vnímat Boží přítomnost. A to mi stačí. A vnímám ji všude, třebaže zahalenou do nesmír- ného, vznešeného a nepřístupného tajemství. Vnímám ji ve znameních, bez nichž mne nikdy ne- nechává a jež mi zvěstují jeho Skutečnost: vnímám ji ve vodě, v slunci, v noci i ohni. Vnímám ji v dějinách. Vnímám ji v tichu. Těším se z ní v naději. Objímám ji v lásce. Od doby, kdy jsem to pochopil, si při myšlenkách na Boha zakazuji každý obraz, každou představu, každé fantazírování, a spokojuji se tím, že na něho myslím jako na Skutečnost, která mne obklopuje a do níž jsem ponořen. A tato Skutečnost je zde, hledí na mne svou si- lou, svou krásou, svou průzračností a logikou a upo- zorňuje na sebe třemi slovy, která nemohu přeslech- nout, i kdybych na to vynaložil všechnu svou ďábelskou racionalitu. Říká mi o sobě, že je život, světlo a láska. A tato tři slova - a to je ten největší ze všech zá- zraků - se stala Osobou: Osobou Otce, který je Život. Osobou Syna, který je Světlo. Osobou Ducha svatého, který je Láska. Ano, Bůh je Osoba a mne to neudivuje. Neboť i já jsem osoba a nemohu sám sebe popřít, stejně jako nemohu popřít skutečnost svého těla a svého ducha, v nichž žiji a které zjevují mne samého; a katechismus mi říká, že jsem byl stvořen k jeho obrazu. Ano, Bůh je pro mne Osoba a já s ním komunikuji. Naslouchám mu. Mluvím s ním. Dává mi pokoj a radost ze života. Každého rána mne probouzí svým slovem (srv. Iz 50,4). Je mi nekonečně blízko. Povzbuzuje mne. Kárá mne. On je poduškou pro mé nejskrytější myšlenky a tužby. On je mé všechno. Touto knihou se nikterak nechci dotknout Ricciardet- tovy památky. Měl jsem ho rád a vždycky jsem žasl nad tím, jak hledal Boha, třebaže se ve svém hledání až příliš spoléhal na kulturu a byl při něm trošku domýšlivý. Zpráva o jeho smrti mne zastihla jedné slunečné neděle v Japonsku. Byl jsem zrovna na návštěvě chrá- mu v Kamakuře, vzdálené nějakých sto kilometrů od Tokia. Bylo nádherné ráno a Japonci v ten den oslavo- vali rodící se život. Před velkého Buddhu na schodech chrámu před- stupovali snoubenci a představovali mu své snouben- ky, oblečené ve skvostných kimonech. Mladé matky přinášely v náručí svá děťátka, narozená teprve před krátkým časem. Byl jsem okouzlen tolikerou krásou i množstvím Udí, kteří se sem přišli pomodlit. Kdyby tam byl se mnou Ricciardetto, bylo by tolik života a naděje vyvolalo pohnutí i v něm. Vidíš, byl bych mu řekl, kolik lidí nachází! Kolik lidí nalezlo! Pohleď, jak se milují! Pohleď, jak jsou plni naděje! Žádný strach! Bůh je živý. Ano, Ricciardetto mne inspiroval k názvu této kni- hy. Avšak myšlenka na to, abych ji napsal, ve mně zrála už dlouhou dobu. Řekl bych, že se ve mně rodila zároveň s tím, jak jsem na cestách své pozemské existence stále jasněji a živěji poznával Boha. Měl jsem to štěstí, že jsem žil na rozhraní dvou epoch, dvou odlišných světů. Jsem už dost starý, takže jsem ještě zažil dobu, která už dnes patří nenávratně minulosti: dobu nehybnosti a tradice, dobu, kdy mezi „vy" a „ty" ležela dlouhá doba vzájemného poznávání a kdy snoubenci vstupo- vali do manželství s hluboce prožitým přesvědčením o smyslu čistoty. Ale žil jsem také dost dlouho v chaosu moderního světa, než abych se pohoršoval nad tím, jak vysoké procento mladých lidí dnes spolu začne žít, aniž by alespoň ve snu pomysleli na svatbu... o té církevní už ani nemluvě. Poznal jsem Afriku koloniálních dob i Afriku lidově demokratických republik. Viděl jsem vyprahlé pouštní cesty ze hřbetu vel- blouda i to, jak velcí petrolejáři proměňují poušť v ba- byIon peněz a ošklivosti. Měl jsem ještě příležitost slyšet tradicionalistické předkoncilní moralisty - lefebvriány, jak bychom řekli dnes —, kteří tvrdili, že zanedbáním pevných pravidel latinské liturgie se lze dopustit stovky smrtelných hří- chů, a byl jsem přítomen na mši, při níž chyběla ob- řadní roucha i kalich a kterou sloužil kněz s rudým šátkem na krku. Ano, viděl jsem toho hodně! Viděl jsem přechod! Viděl jsem proměnu zvyklostí, proměnu mravů! Viděl jsem přicházet nové časy! Ale viděl jsem také koncil! To obrovské shromáždění biskupů kolem papeže Jana a později kolem papeže Pavla pro mne bylo tím nejmocnějším důkazem přítomnosti Ducha svatého v katolické církvi dneška. Žádná jiná církev nebyla schopna vykonat něco podobného! Bylo to jako návrat do Jeruzaléma, na první koncil svolaný Jakubem, Janem, Ondřejem a Petrem. II. vatikánský koncil se stal úhelným kamenem, na němž se dá budovat zítřek, milníkem, od něhož vede cesta do ulic dnešního světa. Ano, musíme to potvrdit. Je tu hluboká proměna a ještě hlubší stálost. Proměna kultury a zvyků, stálost víry. Proměna světa, který se opět stal pohanským, a stá- lost církve, jež se znovu cítí připravena hlásat zvěst o spáse. Jsme znovu na počátku. Jsme jako první křesťané. Jsme v čase malých evangelních komunit. Jsme v apoštolských dobách. Když začíná nová epocha, když člověk začíná znovu od začátku, musí prvenství dostat víra. Kultura, byť prostoupená vírou, přijde na řadu až pak. Člověk nenásleduje Krista v kultuře, následuje ho ve víře. Když chce svatý Pavel před vzdělanými Atéňany vypadat vzdělaně, je to zbytečná námaha; později se o to už nikdy nepokusí a spokojí se tím, že bude hlásat „Krista, a to Krista ukřižovaného" (1 Kor 2,2). Je to zvláštní, ale je to tak: víra a kultura se spolu ustavičně zasnubují a zároveň se ustavičně rozvádě- jí. Příčinou toho je naše pozemská slabost, naše ne- schopnost pojmout neviditelné do rozměrů viditelného a obsáhnout to, co ani celý svět neobsáhne. Pokoušíme se o to a z našich pokusů - tak osud- ných pro naši potřebu poznání - vznikají dějiny, věčný duchovní exodus se vtěluje do ustavičných rozporů našich exodů pozemských. A tak se před námi rýsuje Boží tvář, strašlivě deformovaná vinou našich nemoc- ných srdcí, a Světlo se odívá do stínů toho, co světlem není. Nikoli pro nic za nic jsou dějiny člověka jedinou velikou a ustavičnou deformací Pravdy a znepokoji- vým důkazem jeho neschopnosti milovat. Je to znamení naší hluboké bídy, která nám zne- možňuje prožívat Božské; je to věčný exodus člověka. Snad proto, že jsem žil na rozhraní dvou epoch, snad proto, že jsem žíznil po absolutnu, a zcela jistě proto, že On mne zavolal, pocítil jsem potřebu z této krize uniknout. Mnozí na mne naléhali, abych se na místě pustil do rekonstrukce zborcených domů své kultury a znovu obnovil jednotu svého ducha s tím, že zůstanu tam, kde jsem, ale mně se do toho vůbec nechtělo. Kameny ve zdech prastarého města se totiž už pří- liš podezřele viklaly. Toužil jsem uprchnout, prahl jsem po tichu a po modlitbě. Přitahovala mne holá víra a zdálo se mi, že jedině v ní můj unavený duch nalezne záchrannou kotvu. Jakýkoli kulturní „ obal" Božího slova mi připadal jako deformace. V každém pokusu o kompromis jsem viděl ústupek od rozhodného následování ukřižovaného Krista. V každém obřadu, a zvláště okázalém, jen prázdné řečnění tváří v tvář lidskému utrpení. Prostorem mého setkání s Bohem se stala poušť, ta skutečná, jíž se za nocí rozléhá vytí šakalů a nad níž hoří nebe plné hvězd. Už jsem nehledal zázračná nebo mystická znamení jeho činů, hledal jsem jeho holou přítomnost. Nechtěl jsem už o něm hloubat, chtěl jsem ho poznat. Už jsem nehledal vztah, z něhož jsem se kdysi tolik těšíval při nedělní liturgii, kdy ti kult i obřady tak snadno vnuknou iluzi, že je všechno v pořádku. Toužil jsem po jeho důvěrné blízkosti v obnaženosti hmoty, v průzračnosti světla, v namáhavém úsilí milovat lidi. Hledal jsem Boha všech sedmi dní v týdnu, nikoli jen Boha neděle. Najít jej nebylo těžké, ne! Nebylo to těžké, protože On už tu byl a čekal na mě. A já jsem ho našel. A proto se pln radosti odvažuji dosvědčit svým bratřím v Duchu: „Hledal jsem a nalezl jsem. "