LIA CERRITO: Z Boží kanceláře

Úvod

Lze si s Bohém hrát? Proč ne? Dětem je to dovoleno a já bych si tolik přála být ješte dítětem...

Tatínek si se mnou hrál. Byl pro mne „velkým tátou", skálou, pevností, ochranou, štítem - právě tím, co jsem v dospělosti říkala Bohu slovy žalmu.

A hrál si se mnou. Honili jsme se po domě, bral mě do náručí, nosil mě na ramenou, objímal mě. Tehdy jsem se cítila šťastná a v bezpečí. Tma, do níž se za oknem norila liduprázdná ulice, mi nenaháněla strach.

Proč bych si tedy nemohla hrát se svým Otcem Bohem, jestliže můj pozemský tatínek byl odleskem jeho silné, prozřetelné, něžné a usměvavé lásky?

A „moji bratři ve víre"? Zejména ti nejvýznamnejší?

Prosím je o odpuštění. Prosím o to papeže, který se nedočkal odpovědi po telefonu, biskupa, který ztratil mitru, dona Peppina, který umí lépe hrát fotbal než kázat, profesora teológie, který skončil „o patro níž", a každého, komu bude připadat, že terčem mých prostořekostí je právě on.

Ale jestliže mi to, že jsem si s ním hrála, odpustil můj Otec v nebesích, proč by mi to neměli odpustit i všichni ostatní?

A co Menico? Doufám, že se nad mým „těmeř zalíbením" v Menicovi nikdo nepohorší.

Koneckoncú jsem si toho podšívku, toho poťouchlého a neposedného čertíka, který umí i poslouchat, který cituje evangelium a prohání se po ráji, sama vymyslela.

Z Boží kanceláře

V Boží kanceláři leží na stole srdce jedné prostitutky a kytička polních květů, kterou přinesly děti na pohřeb svého starého faráře, jež učil náboženství.

Je tu děkovný lístek a dopis s naléhavou prosbou, kopec dokumentú k podpisu a opotřebovaná modlitební knižka; červeno-modrý míč jednoho děvčátka a plány jednoho bezelstného parlamentního poslance.

Je tu spousta věcí: celý náš svet, který leží před Božím zrakem.

Boží „plány"

Andělíček tajemník přinesl na Boží stůl, stejně jako každý den, poštu.

Popravdě řečeno je to pošta dost jednotvárna:

„Pane, vyslyš nás!" „Pane, ušlyš nás!" „Pane, nezapomínej na nás!" „Pane, pamatuj na nás!" „Pane, učiň to a to!" „Pane, dej, ať. "

Pánbúh ji zběžné prochází.

Ano, ano, ale ať, 'pamatují' také oni sami, ať také oni 'slyší' a 'činí'. Kolikrát jen jim to můj Syn připomínal!"¹

Potom andělíček, lehoučký a rychlý, s průsvitnými křídly pilné včelky, přináší horu jakýchsi dokumentů.

„To jsou jsou 'plány' k podpisu," poznamená nesměle a s tichým šustěním křídel se vzdaluje, protože ví, že nebe může na okamžik pořádně potemnět.

Někdy se totiž stává, že Pánaboha pohled na jisté „vůle“, které mu jsou přisuzovány, a na určité „plány", které by měl schválit, hodně rozčílí:

„Jsme si jisti, že máme učinit to či ono: Bůh si to přeje" Boží vůlí nepochybně je, aby!" „Naše rozhodnutí je správné: je to Boží vůle."

S jakou jistotou ti lidé mluví o mé vůli!" poznamená Pánbůh. „Tohle? Něco takového jsem si nikdy nepřál! To? Možná tohle. Tady se skoro trefili. Tohle? Jenom přibližně. Ale tahle 'Boží vůle'! Kvůli ní mě odsuzují ještě po osmi stech letech!"²

I jiné pusté výmysly Pánaboha rozčilují - ani netuší o plánech, jejichž „otcem" měl údajně být:

„Dílo, jež započínáme, je dílem Božím: zjevně se

tady ukazuje jeho vedení."

„Toto je plán vnuknutý Bohem."

„Toto je nepochybně v Božím plánu."

Nezřídka se stává, že po nahlédnutí do „projektů", „plánů" a „děl", která mu jsou přisuzována, zakřičí:

„To tedy z mé hlavy není! Něco takového jsem nikomu neříkal!"

„Pán nás neustále doprovázel a zjevně nám pomáhal svou prozřetelností."

„Že jsem byl stále s nimi?" Zkontroluje si datum v kalendáři. „V té době jsem byl v Brazílii, ve favelle Barroso.³ Hostila mě jedna chudá rodina, která bydlela v chatrči z papírových krabic. A zatímco jsem těm chudákům pomáhal postavit cihlový domek, uniklo mi, že „oni" budují desetipatrovou moderní budovu pro duchovní cvičení a rekolekce, vybavenou veškerým komfortem, bazénem, videohrami a luxusním barem."

„Videohry jsou pro děti," poznamená nesměle andělíček. „Jak jinak by mohli rodiče v klidu poslouchat kázání?"

„Správně, správně, dobře to vymysleli!" zamumlá si Pánbůh.

„A... a... bazén má přece i papež," zašeptá diskrétně tajemník.

„To je pravda, to je pravda. Všechno si žádá své."

„A ten bar, Pane...," pokračuje maličký andílek, „bez něj se dnes nikdo neobejde: aby se na tebe mohli soustředit, potřebují pořádnou kávu."

„Na mne? Copak tu není Duch svatý? A potom proč musí být tak luxusní?"

„Pane," pokračuje andělíček s vytrvalostí Abraháma prosícího o záchranu Sodomy, „dnešní lidé jsou zvyklí na určitou úroveň. Nechceš přece, aby církev vypadala jako nějaká Popelka!"

Na jedné straně panuje ticho, na druhé úzkostné očekávání. Andělíček upírá pohled na pero v Boží ruce.

„To je všechno milé, dobré. Dobrá, ať si to udělají, jen ať si to udělají."

Andělíček napětím vyvalil oči.

„Ale já," uzavírá debatu Pánbůh, „ já si to na zodpovědnost nevezmu! Tohle neschválím!!!"

A zazvoní „o patro níž".

Jako střela z něj vylétne Menico, nejmladší, již značně umírněný potomek rodu zlomyslných čertů.

Menico, malý poťouchlý dareba, očazený od hlavy až k patě, s hbitými netopýřími křidélky, se dvěma měkkými výrůstky na čele a s ocáskem zakončeným ostrou špičkou, však kupodivu dokáže i poslouchat, zejména za určitých okolností.

„Menico," Pánbůh nabere hrst dokumentů ležících na stole, „svěřuji ti tyhle 'plány'. Ukaž, co v tobě je: máš plnou moc je roznést na kopýtkách."

Ticho.

„Menico!"

„Tady jsem," plíží se čertík kolem dveří.

„No tak, překazíš je, nebo ne?"

„Já nemůžu, Bože, já vážně nemůžu," odpovídá Menico vážným hlasem. „Ty 'plány' jsem jim totiž nakukal já!"

Můj drahý Bože Otče,
není snadné uhodnout,
co si myslíš.
Snažíme se o to ze všech sil,
ale tak často se mýlíme.
Za to může Menico.

Telefonát

Pánbůh už delší dobu telefonuje a velmi pozorně naslouchá tomu, kdo hovoří na druhém konci drátu. Přitakává, usmívá se, gestikuluje, jako by něco kreslil do vzduchu.

Andělíček tajemník pootevře dveře a naznačuje, že na druhé lince je Svatý otec. Ale Pánbůh udělá odmítavé gesto, že si nepřeje být vyrušován, a dál přitakává, usmívá se a občas se od srdce zasměje.

Tajemník se vrací do vedlejší místnosti.

„Nebeský Otec je velmi zaneprázdněn," hlásí. „Nechce být nikým rušen."

„A řekl jsi mu, že s ním chce mluvit papež?"

„Nenechal mě domluvit."

„Zkus mu to vzkázat po Panně Marii, maličký," na-

vrhne papež.

Andělíček jde zavolat Pannu Marii, a ta nanejvýš jemně a diskrétně zaklepe na dveře Boží kanceláře a jen zlehýnka je pootevře. Pánbůh jí mrknutím a pohybem ruky naznačí, aby chvilku počkala.

Panna Maria s porozuměním tiše zavře dveře.

„Nejde to," oznamuje. „Je to nějaká velmi význam ná osoba."

Andělíček to sdělí papeži, který čeká na druhé lince už trochu netrpělivě.

„Co teď?" přemýšlí Svatý otec. „Zkus najít svatého Josefa a ať se za mne přimluví svatý Antonín. A nezapomeň se podívat, jestli někde neuvidíš papeže Jana. Pospěš si! Je to důležité, jde o církev!"

Za dveřmi Boží kanceláře se mezitím utvořil hlouček světců. Ale nic naplat. Jakmile se někdo odváží nahlédnout dovnitř, je gestem vyzván, aby nerušil a zase zavřel.

Konečně Bůh položí sluchátko a usedne do křesla.

„Ta Valentýnka! To je celá ona!" směje se pobaveně. „Každý večer mi musí do puntíku vylíčit, co celý den

dělala."

Zazvoní zvonek. Vstoupí andělíček tajemník.

„Kdo byl na druhé lince?" ptá se zvědavě Pánbůh.

„Papež."

„A kde je teď?"

„Už zavěsil. Říkal, že si jde znovu přečíst 'Temnou noc' od svatého Jana od Kříže."

„Předej mu co nejdřív tenhle vzkaz."

Píše a přitom si nahlas předříkává: „Do papežovy milosrdné lásky svěřuji Valentýnku - stáří: čtyři roky, matka: prostitutka, otec: ve výkonu trestu, trvalé bydliště: nouzová kolonie." A ujisti ho, že může být klidný. Pánbůh ho má pořád moc rád, i když mu někdy připadá trochu roztržitý."⁴

Jako po potopě

Pánbůh vyhlédne ze svého okna na zem. V ruce drží bílou holubici Ducha svatého. Zlehka ji vybídne k letu a bílá holubička se na rozevřených křídlech snáší níž a níž. Ale za chvilku - Pánbůh si ještě nestačil ani sednout ke stolu - uslyší ťukání na okno.

„Jako vždycky!" poznamená rozmrzele. „Zase neměl kam usednout."

Televize

Pánbůh s velkým zájmem sleduje televizní utkání přenášené z hřiště farnosti sv. Kazimíra.

Středním útočníkem je don Peppino, mladý spolupracovník stařičkého faráře, dona Atanasia.

Pánbůh se zalíbením sleduje na malé obrazovce pohyb míče, ale ještě více samotného dona Peppina.

„Skvělá práce nohou! A jakou v nich má sílu!" mumlá si s oprávněnou pýchou stvořitele. „To je ale pašák! A jaký má styl!"

Ani ne za půl hodinky se objeví andělíček tajemník.

„Vy už jste to vypnul?" ptá se.

„No ano, zápas skončil," odpovídá Pánbůh. „Don Peppino právě začal kázat..."

Michalka

Pánbůh dostal jeden prosebný, velmi dojemný dopis. Od Michalčiny maminky. Michalkaje moc nemocná a hrozí jí smrt. Matka se stále modlí a modlí.

Pánbůh je na rozpacích: Michalku zná, nesmírně ji miluje a nemůže se dočkat, až ji bude mít u sebe. Kdyby záleželo jen na něm, zavolal by si ji hned v jejích sedmi letech - je tak nevinná, upřímná, veselá!

Tolik se mu po Michalce stýská. Ale ten dopis!

Jeho srdce tíhne k oběma stranám. Nemůže se rozhodnout.

„Ať přijde Duch svatý a nikdo nás celé dopoledne neruší," přikáže energicky.

Celý ráj ztichne. Všichni pochopili, že jde o nějaké obtížné rozhodnutí.

Ale zčistajasna někdo zaklepe na dveře kanceláře.

„Kdo je to?" ptají se Pánbůh a Duch svatý současně. „Víte, že nás nesmí nikdo rušit!"

„To jsem já," ozve se a dveře se otevřou.

Je to Ježíš a za ruku drží Michalku.

„Cos to udělal?!" zvolá Pánbůh a rozevře náruč děvčátku, které se k němu rozběhlo.

„Cos to udělal?!" opakuje Pánbůh svou otázku.

„My jsme si toho opravdu ani nevšimli," odpovídá Ježíš. Povídali jsme si s Michalkou a jen tak jsme se procházeli a šli jsme a šli, a teprve pak jsme zjistili, že už jsme za pozemskými hranicemi."

„Já mám takovou radost!" zvolá Pánbůh a přitiskne Michalku k sobě. Pak se ale trochu znepokojeně zamyslí: „Ale co maminka? Co tomu řekne ona?"

„Maminka na nás volala, a tak jsme si všimli, že už jsme na druhém břehu. Ale dal jsem jí čestné slovo, že se o Michalku sám osobně postarám, že jí tu bude stejně dobře... jako kdyby byla na prázdninách, a vlastně ještě mnohem lépe. Zaručil jsem se jí, že se s ní brzy uvidí a že s ní může telefonovat, kdykoli bude chtít."

Crrr! Crrr! Crrr!

„To je určitě mamka!" vykřikla Michalka. „Je to ona! Je to ona!"

„Už začala telefonovat," říká si Pánbůh s úsměvem.

„To je dobré znamení."⁵

Poděkování

Pánbůh si dnes v kanceláři od samého rána prozpěvuje svým krásným hlasem.

Andělíček tajemník, který dnes do kanceláře vešel už několikrát, na něj tázavě pohlédne.

Konečně si dodá odvahy: „Co se děje?"

„Dostal jsem děkovný lístek a hádej proč?

Ani za to, že jsem stvořil vysoké hory, ani za nespočetné hvězdy, ani za hluboká moře. Dobře poslouchej:

„Tolik ti děkuji, Bože, můj Otče, za to, že jsi vymyslel cvrčky, co hrají na housličky, veselé žabky, rozpustilé luční koníky a žluté polní květy! Musejí být moc důležití, když jsi s nimi ztrácel svůj drahocenný čas."

„Hleďme, někdo si toho přece všiml," těší se andělíček. „Všechna ta práce tedy nebyla zbytečná!"

Pánbůh má opravdu radost.

„Cvrčci," opakuje si zjihle, „rozpustilí luční koníci. Je to tak, cesty k pochopení mého srdce jsou někdy dost nezvyklé."

Jako fazole⁶

Pánubohu přišel dopis podepsaný „Eliška":

„Můj drahý nebeský Otče, počala jsem dítě, své první dítě, a jsem v druhém měsíci těhotenství.

Ukázali mi drobečka při vyšetření ultrazvukem: nemá ani dva centimetry, je velký jako fazole, ale už je vidět malý puntík, jen jako hořčičné semínko, který tluče velkou rychlostí: jeho srdce.

Můj drahý nebeský Otče, cítím se teď velmi důležitá a myslím na tebe víc než dřív... Připadá mi, že jsme si podobní, protože - promineš mi, jestli to tak není? - pro mne jsi Otec s lůnem matky. "

Pánbůh si s Ježíšem, který sedí vedle něho, vymění hluboce dojatý pohled.

„Řekni teologům, kteří studují tvoje vtělení, aby nová slova občas hledali také v knize života. Vidíš," pošeptá mu, „i ty jsi byl v Mariině lůně velký jako fazole a tvoje srdce, vtělení mého nekonečného milosrdenství, bylo maličké právě jako to hořčičné semínko."

Ježíš poznamená: „Myslím, že by ze sebe učení mužové údivem nedokázali vypravit ani slovo."

Uplynulo několik měsíců. Pánubohu přijde modrý lístek, opět podepsaný „Eliška":

„Můj drahý nebeský Otče, už se mi narodil chlapeček. Je tak nádherný! Nemůžu se vynadívat na jeho ručičky, nožičky, maličké nehtíky. Něco takového bych nikdy nedokázala vymyslet... Dekuji ti za mistrovské dílo, které jsi mi daroval! "

Menico se choulí v koutě a uhlazuje si ocásek. Se zlomyslným úšklebkem poznamená:

„To je tedy útěcha! Bože, víš, kolika takových mistrovských děl se tam dole lidi zbavují?"

„Menico, Menico!" potřese hlavou Pánbůh, kterýho slyšel. „Neztrácím nic z toho, co jsem stvořil. Všechno se vrátí zpátky do mých rukou. Copak nejsem 'Bůh života'?"

Ale v očích se mu lesknou slzy.

Drahé věčné Otcovo Slovo,
jsi velké jako Otec.
Ale co je „velké"?
Když jsi z lásky spočinulo
v Mariině lůně,
bylo jsi vidět jen pod mikroskopem.
A po dvou měsících,
co tě nosila,
tvé božské Srdce
bylo maličké
jako „hořčičnésemínko".
Řekni mi: co je „velké"?

Venkovský farář

Právě dorazil venkovský farář: mozolnaté ruce, vybledlé Šaty, trpělivý pohled. Na stůl Pánubohu položil kytičku polních květů: stonek meduňky, jeden klásek, šípková růže a dva stonky máty.

„To je vůně!" říká Pánbůh a se zalíbením si prohlíží drobné květy a vonné bylinky.

Farář neříká nic. I on se s něhou dívá na kytičku, kterou mu - svému učiteli náboženství - přinesly na pohřeb děti. Zvedne prázdné dlaně, jako by chtěl dát na srozuměnou, že nic víc nemá.

„Ty ale voní!" opakuje Pánbůh s pohledem upřeným na farářovy ruce. Pak se jeho pohled setká s trpělivým pohledem faráře: „Synu můj!" řekne tlumeným hlasem.

„Otče můj!" odpoví starý farář.

A zase je ticho.

Pak Pánbůh náhle zazvoní na všechny zvonky, kolik jich v kanceláři má, a dovnitř vtrhne hejno andělíčků: tajemníci, knihovníci, osvětlovači, ceremoniáři, sbormistři. Kolem Božího stolu to jen vře. Pánbůh pozvedne ruce, aby všichni zmlkli, a prohlásí:

„Připravte slavnostní přivítání tomuto 'maličkému podle evangelia'."

A přikáže těm napravo: „Vy připravíte osvětlení: vyberte ty nejvzácnější hvězdy, ty nejzářivější a ty, co ještě nikdo nezná, sneste komety a udělejte ten nejbarevnější ohňostroj, jaký umíte."

Pak poručí těm nalevo:

„A vy pak připravte průvod zástupců celého nebe: archandělů, andělů, světců, apoštolů a mučedníků, panen a vyznavačů. Zavolejte také Pannu Marii, ať přijde přivítat tohoto oddaného syna a ať si vezme i ten diadém s dvanácti hvězdami, který schovala, když se na zemi začalo tolik mluvit o 'chudobě církve' a biskupských prstenech."

U dveří se tísní skupinka andělů s hudebními nástroji.

„A vy připravte sbory, řekne jim Pán. Někde v ráji musí být skladatel Perosi. Najděte ho, ať vám pomůže. Tenhle starý kněz ho měl moc rád."

Další skupince pak přikáže:

„Vy rozprostřete po cestě nejkrásnější květy, které ještě nikdy nikdo neutrhl a jež kvetou v mořských hlubinách."

„A vy...vy...."

Všem rozdá úkoly.

Podél cesty, kterou půjde průvod, se shromáždily obrovské zástupy. Svatí a světice všech dob.

Jeden kardinál, který zemřel už za starých časů, ale do ráje přišel teprve před nedávném, natahuje krk.

„Kde jen to všechno měl Pánbůh poschovávané?" kroutí hlavou. „Když jsem přišel já, nic z téhle krásy nebylo!"

Jako po potopě...
Nový pokus

Pánbůh se váhavě zahledí z okna své kanceláře dolů na zem. Zdá se, že je hezky. Potřeboval by vyřídit pár věcí v nejzapadlejších koutech planety.

„Že bych znovu zkusil vyslat holubici Ducha svatého?" Nakonec ji do toho velkého prázdna vypustí.

„Můžeme s ní? Možná bude potřebovat pomoc," prosí nesměle dva andělíčci, kteří hledí z okna spolu s ním. Pánbůh si přeměn pohledem jejich křehká průsvitná křídla.

„Tam dole je moc špinavý vzduch. Budete si muset dát velký pozor," poznamená. „Ale když tolik chcete... Třeba si rozšíříte obzor. Vznášíte se pořád mezi oblaky."

Andělíčci radostně odfrčí.

Neuplyne ani hodina a holubice je zpátky. V zobáku nese dva zablácené andělíčky.

„Jako obvykle!" poznamená Pánbůh sklíčeně. „Zase nenašla jediné místo, kam by mohla usednout. A co tihle dva?"

„Už nemohli létat. Dole je tolik bahna."

Slzy věčného Otce⁷

Do Boží kanceláře je uvedena jedna maminka, která tam nahoru přišla teprve nedávno.

Má zlomené srdce - andělé jí ho ještě nestačili spravit - a nemá sílu mluvit.

Položí na Boží stůl velký, ohmataný sešit, popsaný droboučkým a stále nejistějším písmem.

Je to její deník. Obsahuje celý ženin chudý život, její příběh, příběh o nevázaném životě jejího syna a o dlouhém utrpení, kterým prošla.

V Boží kanceláři zavládne hluboké ticho. Pánbůh vezme deník a pomalu čte, pročítá jednu řádku po druhé. Pláče a slzy dopadají na písmo, smáčejí je a rozpouštějí.

Pak Pánbůh pohlédne ženě do očí, ještě chvilku přemýšlí a pak řekne:

„Víš, můj Syn nebyl zlý, a přesto své matce způsobil velkou bolest."

Žena na něho udiveně pohlédne.

Pánbůh znovu skloní hlavu k drobnému písmu a opět čte a pláče. Myslí na Marii? Myslí na všechny matky, které trpěly a trpí kvůli svým dětem? Čte a pláče a slzy dál padají na písmo a smývají ho a stékají na stůl a potom dolů na zem. Žena se trochu natáhne, aby viděla, kam dopadnou, a šeptem se na to zeptá andělíčka stojícího vedle ní.

Ten jí potichu odpoví:

„Z Božích slz se rodí světci něhy a milosrdenství."

„Cože?"

„Pokud některá z nich spadne do lidského srdce, zapálí je takovou touhou a láskou, že se onen člověk stane světcem milosrdenství."

Žena čeká, až Pánbůh zvedne oči od už zcela vybledlých stránek sešitu.

„Pane," poprosí nesměle, „mohla by jedna z tvých slz spadnout do srdce mého syna?"

Svatokrádež

Aby Menico pozlobil faráře z města XY, nechal mu jednu po druhé zmizet asi deset soch z těch, které zalidňovaly a obývaly oltáře, výklenky, sloupy, chodbu a sakristii kostela svatého Šimona: zmizely dvě Panny Marie Bolestné, jedna s mečem v srdci a druhá se sedmi meči, jedna Panna Marie Rajská, dále kompletní Svatá Rodina, svatý Antonín a svatý Kaloger, bratři Kosma a Damián, jeden obrovský Ježíšek a maličký svatý Josef, několik svatých duší v očistci i s plameny a pár růžolících a vypasených andělíčků.

Na svých místech sice zůstalo ještě mnoho soch, farnost svatého Šimona však přesto utrpěla velkou ztrátu. Farář od oltáře hodinu hřímal nad lidem, který se sešel k nedělní bohoslužbě, vyhrožoval blesky a vybízel ke smírčím vigiliím. Když všichni odešli, napsal Pánubohu:

„Můj drahý Otče,

je pravda, ze svatokrádež vždy zůstane svatokrádeží, ale od té doby, kdy z kostela zmizela více než polovina soch, jsem začal doufat, že se mi podaří ti připravit alespoň pár lidí, kteří tě 'budou ctít v duchu a pravdě', aniž by mě mí farníci ukamenovali."⁸

„To je dost, že to někoho napadlo!" usmívá se Pánbůh. Ale Menico, který nikdy nedá pokoj, po očku nahlédl do pošty, a když farář na druhý den odemkne kostel, jsou všechny sochy zpátky. Hledí na něho nehybným pohledem ve vážných tvářích.

„Můj drahý Otče, " píše opět farář, „k mé lítosti ty sochy někdo vrátil.

„Neklesej na mysli, synu," odpovídá mu Pánbůh.

„Ale pamatuj si, že stále ještě čekám na ty, kteří mě budou uctívat v duchu a pravdě."

Po nějaké době se stane následující:

Někdo klepe na dveře Boží kanceláře.

„Prosím," říká Pánbůh.

Vstoupí farář od svatého Šimona.

„Kde se tu bereš?" diví se Pánbůh. „Ještě nebyl tvůj čas, jestli se nepletu..."

„Ukamenovali mě, Pane."

Menico a biskupská mitra

Jednoho dne se na stole v Boží kanceláři objeví ztracená biskupská mitra.

Popravdě řečeno, „ztracená" není to pravé slovo.

Při jedné slavnostní bohoslužbě se dva malí, naškrobení ministranti, pyšní na svou funkci, pohádali o to, kterému z nich přísluší čest držet biskupovi mitru. Pro samé hašteření: „To je moje práce!" „Ne, ceremoniář ji svěřil mně!" a pošťuchování si ani nevšimli, že mitra spadla na zem, kde ji popadl Menico, který se hbitě proplétal mezi černými sutanami. Pak ji čertík škodolibě přinesl Pánubohu na stůl.

„Co to má být?" zeptal se Pánbůh, když vešel do své kanceláře. „To přece nosí moji preláti dole na zemi, ale tady je to k ničemu. Odneste to dětem!"

Za chvilku se objeví ustaraný svatý Antonín:

„Dole je strašný zmatek. Ztratila se biskupská mitra a slavnostní bohoslužba nemůže pokračovat. Všichni hledají mitru a volají: 'Svatý Antoníne, dej, ať najdeme tu mitru!' 'Svatý Antoníne, pomoz nám!' 'Svatý Antoníne, přispěj nám na pomoc!' 'Svatý Antoníne, membra resque perditas.' A slibují hory doly. Pane, kde jen ta mitra může být?"

„Menico," přikáže Pánbůh, „vrať tu mitru tam, kdes ji vzal! A vy," otočí se k dětem, které se užuž těšily na nové hračky, „si z toho nic nedělejte. Ten rošťák Menico pro vás v nějaké sakristii určitě pár zbytečností najde."

Vráceno odesílateli

Pánubohu se na stůl vrátila pošta, kterou adresáti odmítli přijmout: pohlednice s darovanými milostmi, dopisy s otcovskými radami, doporučené dopisy se „zvláštními povoláními", dobrá vnuknutí.

To vše přišlo nazpět.

Pokud se stane, že lidé vrátí Pánubohu poštu, moc ho to mrzí a vzpomíná na tento verš 94. žalmu: „Když dnes ušly šité jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce." Přestože se Pán snaží lidi stále omlouvat, musí chtě nechtě přiznat, že je na zemi nemálo „zatvrzelých srdcí".

Ale nejvíc ho mrzí, když se mu vrátí balíček s nápisem: „Projekt Člověk".

Pohlédne na jeden z nich: odeslal ho před třemi měsíci. Horce zavrtí hlavou.

„A byla by to tak krásná holčička, jediná radost rodičů. Teď budou muset v dlouhém a smutném stáří těšit jeden druhého."

Sklouzne pohledem k jinému.

„Odeslán před šesti týdny," říká. „A já ho obdařil tak vynikajícím mozkem!

A tenhle? Ten byl obdařen výjimečným hudebním nadáním: zahájil by novou epochu sakrální hudby."

A tenhle! To je úplný zločin!" říká si, když drží v rukou balíček odeslaný před čtyřmi měsíci. „To by byl jediný člověk, který by dokázal vyřešit ekonomickou krizi a sloučit snižování daní s růstem mezd."

Jako po potopě...
Nebo ještě hůř

Pánbůh shlédne dolů, k zemi.

„Tak se mi zdá, že bych to zase mohl zkusit."

Otevře okno a frrr - vypustí bílou holubici Ducha svatého.

„Doufejme, že tentokrát dopadne jistě lépe," říká si a čeká.

Stále čeká a holubice se nevrací. Radostně si pomyslí: „Konečně našla místo, kam může usednout!"

Ale holubice se stále nevrací. Pánaboha to znepokojuje.

Do kanceláře vejde andělíček tajemník.

„Nějaké zprávy o Duchu svatém?" ptá se ho Pánbůh.

„Ještě se nevrátil," odpovídá andělíček.

„Konečně tedy našel místo, kam si mohl sednout!" zvolá s úlevou Pánbůh.

„Kdepak," namítá andělíček ustaraně. „On se totiž možná už vůbec nevrátí!"

„Nevrátí?"

„Je to tak, Pane. Už ho nepustí."

„Cože?"

„Zabavili ho, Pane. Dostal se do skupinky aktivních laiků. A ti si ho předávají z ruky do ruky. Jeden po druhém a nemá to konce. Ach, Pane!."

Andělíček začne vzlykat.

„Podle mě se od nich už nikdy nevrátí."

Můj drahý Duchu svatý,
jiskřící lásko,
překypuješ fantazií,
a to se mi na tobě tak líbí.
Aleje mi líto, že to musím říct,
když tě polapíme,
začneme se předhánět.
A pokaždé tě přechytračíme.

Špatná adresa⁹

Pánbůh se prochází po ráji - právě tak, jako se kdysi procházel po rajské zahradě za podvečerního vánku.¹⁰

Pod jednou hvězdnou lampou si všimne hloučku světců, kteří o něčem živě diskutují. Přijde blíž a vidí, že je to svatý Josef, svatý Antonín a svatý František.

Vidí rozmrzelou tvář svatého Josefa, který s trpkostí v hlase říká:

„Mrzí mě, že nerovnosti pronikly až do ráje. Ani nevíš, Františku, jak mě to trápí: tobě věnují Otčenáš jen jednou za čas, a to ještě když jim ho dá pater Mikuláš za pokání, zatímco mně přijde pravidelně dvě stě Otčenášů denně, a někdy i jen od jediného člověka."

„Nic si z toho nedělej, milý Josefe," chlácholí ho svatý Antonín. „Mně jich pošlou třináct pokaždé, když něco ztratí, a protože toho ztrácejí hodně, dostanu jich nakonec ještě víc než ty."

Kolem právě prochází svatá Rita.

„Nezlobte se, že se do toho pletu," omlouvá se mírným hlasem, „ale jsem z toho ještě zoufalejší než svatý Josef. Nebýt už v ráji, bála bych se o svou pokoru. Posílají mi tolik Otčenášů, že je ani nejde spočítat."

Pánbůh je chvíli poslouchá a pak jde dál, ale po návratu do kanceláře si sedne a něco píše. Nakonec si zavolá andělíčka tajemníka.

„Poslyš, sestup na zem a řekni mým synům a dcerám, aby alespoň jeden Otčenáš denně poslali také mně. Měl jsem takový dojem, že právě z toho důvodu je to můj Syn učil."

Postní kázání patera Hrůzy

Pater Hrůza má postní kázání v kostele Svatých duší v očistci. Posluchači mu visí na rtech.

Zbožný, pokorný Boží lid z kostela Svatých duší v očistci sleduje s očima dokořán a se zatajeným dechem hrůzného Boha mstitele, jenž je připraven pozdviženou paží metat blesky na smrtelníky, a Ježíše Krista, který spolu s Pannou Marií a všemi ostatními světci tuto hroznou paži zadržuje.

Pánbůh kázání zvědavě poslouchá z rádia. Chce vědět, jak to dopadne.

Náhle pater Hrůza v zápalu apoštolské horlivosti prohlásí:

„Hle, to je Boží hněv! Neviděli jste snad, jak na nás dopadl a jak nás trestá? Ještě jste nepochopili, že zemětřesení, které zničilo náš kraj, bylo trestem z nebes za naše hříchy?"

Pánbůh se otřese a zamračí: „Co to ten člověk povídá?" Energicky zazvoní.

Ihned je tu andělíček tajemník.

„Přiveď sem moje děti!" přikáže rozčileně.

„Jaké? Ráj je plný dětí."

„Ty, co přišly spolu po posledním zemětřesení."¹¹

Během chvilky se Boží kancelář zaplní dětmi všech velikostí. Pánbůh je objímá, hladí po hlavách, jiné mu lezou na klín a na ramena, mazlí se s ním, chytají se jeho nohou a další si sedají na stůl a na knihy, které leží všude kolem.

„Moje děti!" opakuje Pán stále dokola a mazlí se s nimi. „Já? Já že bych na ně poslal zemětřesení? Koho jen tohle může napadnout?! Pamatuješ, Pavlíku, co jsme se spolu naplakali a co námahy nás stálo, abychom se dostali zpod toho kamení? A ty, Maruško, pověz, kdo s tebou byl v té velké tmě a říkal ti, aby ses nebála? A ty, Jeníku? Jak jsi se ke mně tiskl, když jsem tě svíral v náručí! Pomaličku jsem tě nesl ven a potichu jsem ti zpíval do ucha: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. I kdybych šel temnotou rokle, nebál bych se ničeho zlého, protože ty jsi se mnou! Vzpomínáš si, Jeníku?

A já že bych udělal něco takového?! Ti lidé! Kdyby se jen podívali, jak je země zalitá Božími slzami, nemohli by taková slova vypustit z úst!"

Modlitby naruby

Pánbůh se probírá breviářem a různými liturgickými knihami.

„Ty modlitby věřících! Prostě nepochopím, jak je možné, že to nedokáží vzít na vědomí!

Od doby, kdy jsem začal komunikovat s lidmi, stále jim radím, doporučuji, ba dokonce je prosím, aby pamatovali na ty nejposlednější, aby se starali o chudé, chránili slabé, neopomíjeli slzy zkroušených, aby vždy nechali vítězit spravedlnost a budovali lepší svět. Ale oni se nenaučili nic jiného než odpovídat zase 'radami' a 'přikázáními':

Pane, neodvracej zrak od slz lidí v nouzi, to jsem je učil od dob Mojžíšových.¹²

Pane, pomáhej sirotkům a vdovám, neříkal jsem jim to snad Izaiášovými ústy?¹³

Pane, chraň důstojnost chudých a lidí na okraji společnosti, to jsem jim připomínal Jakubovým prostřednictvím.¹⁴

Pane, dej, ať všichni lidé mají kde bydlet, to jim mým jménem říkal papež.¹⁵

A tak dále a tak dále.

Oni ale žádají: 'Ať nás tvá láska nezklame.' Kde berou odvahu něco takového vyslovit?! Moje láska že by je zklamala? Apoštolu Pavlovi jsem přece dal za úkol, by je ujistil: 'Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.' "¹⁶

Andělíček tajemník se odváží zavtipkovat:

„Jen počkej, Pane, jednou přijdou s tím, aby ses obrátil."

„To už udělali dávno."

Barbara

Barbara přilétla do Boží kanceláře jako střela a přistála přímo u stolu. V jejím případě se nejednalo o metaforu: „vystřelila" ji totiž síla výbuchu.

Byla to teroristka, přesvědčená o svém díle. Právě ukládala nálož pod sedadlo jedné významné osoby, když nešťastná náhoda způsobila výbuch.

V okamžiku, kdy se vzpamatovala, uviděla Pánaboha, který se na ni díval, ale nepoznala ho, protože jí ho nikdo nikdy tak věrně nepopsal.

„Kde to jsem?" zeptala se, jako by se probudila z hlubokého snu. „A kdo jsi ty?"

„Jsem Pán, tvůj Bůh," odpověděl Pánbůh mírně.

Barbara se posadila.

„Opravdu? vydechla udiveně. „Můj Bože, jak jsi mladý! Vždycky jsem si myslela, že jsi hněvivý a zpupný stařík. Kolikrát jsem chtěla dát tu bombu tobě! Tedy, tobě, jak jsem si tě tehdy představovala, ne jak tě vidím teď. Škoda, že jsem tě neznala dřív. Teď už je asi pozdě."

Barbara vstala a upravila si oděv potrhaný výbuchem. „To je škoda," opakovala si cestou ke dveřím.

„Proč říkáš, 'to je škoda'?"

„Protože musím odejít teď, když jsem tě poznala. Tady zůstat nemůžu - po tom všem, co jsem dělala dole. Když jsi tu ty, musí tu být i ráj a já... něco si přece jen pamatuju. Je to tak správné, já tu zůstat nemůžu. Chápu to, chápu. Už radši půjdu."

Rozplakala se.

„Ale... já jsem nevěděla, že..."

Pánbůh ji mlčky pozoroval.

„Dobře, tak já už jdu."

Zamířila ke dveřím, ale potom se otočila.

„Ale jak mám odejít, když jsem tě poznala? Jak mám na tebe zapomenout?"

Znovu se chystala odejít, ale Pánbůh ji pohybem ruky zastavil.

„Barbaro, co jsi na zemi milovala nejvíc?" Dívka se otočila a vrátila se o pár kroků zpět.

„Spravedlnost, Pane. Ani tu mi nikdo nedokázal pořádně vysvětlit. Jak vidíš, Pane, všechno jsem dělala špatně, ale spravedlnost jsem milovala! Snad po svém, ale doopravdy."

Pán se usmál: „Takže mě hledáš už dlouho: možná po svém, ale doopravdy."

Barbara na něj udiveně pohlédla, ale pak se vrátila a rozesmála se. A smála se a smála.

„Kdo by to byl řekl, že Bůh je takový sympaťák?!" A smála se a plakala.

A Pánbůh se na ni díval. Jak ten se na ni díval!

„Četla jsi noviny?" ptá se na balkoně paní Cíla paní Marie odvedle. „Poslouchej: 'Nálož vybuchla v rukou mladé teroristky a na místě ji zabila.'"

„To ji Pánbůh potrestal! Správně. Všichni takoví patří do pekla. Každému, co mu patří!"¹⁷

Oříšky

Na obrovském sítě leží hromada lískových oříšků a kolem ní se hemží andělíčkové, kteří je přebírají.

Ve skutečnosti to žádné oříšky nejsou: jsou to modlitby Zdrávas Maria, které věřící při modlitbě růžence vykonávají kuličku po kuličce.

Než však budou přineseny před Pannu Marii, je zapotřebí je přebrat.

Vedle obrovského síta se hromadí oříšky, které jsou červivé, prázdné nebo shnilé. Jiné jsou zase tak lehoučké, že se andělíčkům rozlamují mezi prsty jako suché listí, nebo dokonce praskají jako mýdlové bubliny.

Vedle síta stojí také zlatý košík, do kterého andělíčkové sbírají dobré oříšky neboli ty modlitby, které byly opravdu promodlené.

V ráji panuje milý obyčej: onen zlatý košík je každý večer přinášen na stůl v Boží kanceláři. Pánbůh jej pak Panně Marii sám odnese. A že mu na tom záleží! Vždyť první „Zdrávas" vymyslel on!

Ale kolem síta se potlouká i Menico.

„Dobrá práce, že?!" poznamená nakonec ironicky, když naloží všechen „oříškový" odpad na vozík. Se spokojeným úšklebkem pak zamíří „o patro níž".

Kůr nenarozených dětí

Pánbůh poslouchá v rádiu přednášky reverenda Lifetima zaměřené proti potratům.

Vzhledem ke všem těm „balíčkům vráceným odesílateli", které se každý den kupí na jeho stole, Pána toto téma velmi zajímá.

Reverend Lifetime vřelým hlasem oznamuje:

„Vážení posluchači, andělských kůrů v ráji bylo až do nynějška devět: andělé, archandělé, trůny, panství, síly, mocnosti, knížata, cherubíni a serafíni. Teď je jich deset: náleží k nim také kúr nenarozených dětí."

„Dobrý nápad," říká si Pánbůh. „Když je těch maličkých tolik, mohli by být oficiálně začleněni do andělské hierarchie."

Zavolá si jednoho andělíčka a přikáže mu, aby svolal nenarozené děti.

Po nějakém čase se andělíček vrátí:

„Hotovo, Pane. Ale bude to nejpočetnější kúr v celém ráji!"

Profesor

Dostavil se velmi sebevědomě vyhlížející mladík.

„Dobrý večer," pozdravil při vstupu do kanceláře.

„Přejete si?" odpověděl Pánbůh, aniž by zvedl pohled od knihy.

„Dobrý večer!" opakuje znovu mladík. „Právě jsem dorazil."

„Aha," přikývne Pánbůh a pohlédne na něho.

„A kdo jste?"

„Profesor teologie, tady máte diplom," řekne a položí mu na stůl dokument.

„A co tím chcete říct?"

„Jak 'co tím chcete řícť ? Vím všechno o Bohu."

„Opravdu?" podiví se Pánbůh.

„Takže ty jsi přesně takový jako můj milovaný Syn. On ví všechno. Teď ale k věci! A tohle," vezme do ruky diplom, „dáme mým dětem."

„K věci? No, já..." snaží se mladík znovu získat ztracenou sebejistotu, „jsem přeložil evangelium do jazyka odpovídajícího současné kultuře."

„Opravdu?" táže se znovu Pánbůh. „Pokud vím, bylo už přeloženo do více než tří set jazyků."

„Máte pravdu. Ale to nestačí. Jazyk evangelia je značně zastaralý: ovce dnes nikde neuvidíte, divoké lilie na asfaltu našich silnic nerostou a nebeské ptactvo mezi paneláky nehnízdí."

„Ano," posteskne si Pánbůh pro sebe, „za chvíli už nebude ani vzduch."

Mladík zapáleně pokračuje: „Evangelium už prostě neodpovídá současnému životu. Dnešní kulturní člověk potřebuje jiný jazyk. Je tolik lidských a božských vědních oborů: antropologie, sociologie, filologie, archeologie, eklesiologie... Číst po tom všem evangelium je jako vrátit se k pohádkám, co nám četli jako dětem v mateřské školce."

„Dětem? Vy jste řekl 'dětem'?" poznamená polohlasně Pánbůh. „Zvláštní - ráj je právě pro děti."

„Promiňte, říkal jste něco?"

„Ano: mluvte k věci!"

„Takže," opáčí mladík, „tady jsou stříbrné a zlaté medaile z mezinárodních konferencí."

„Ale to budou mít děti radost!" zvolá znovu Pánbůh, posbírá medaile a podá je andělíčku tajemníkovi. „To všechno je tu zcela zbytečné."

Profesor neví jak dál.

„Já," vrací se zoufale ke své kvalifikaci, „jsem také intenzívně publikoval. Opravdu s velkým úspěchem. Nechci se chlubit, ale pokaždé jsem toho věděl víc než ostatní, radil jsem i několika méně vzdělaným biskupům. Pane, je vůbec vhodné, aby jich bylo tolik? Kdybych žil déle..."

„K věci, mladíku, k věci!" pozvedne Pánbůh hlas.

„K věci? Pane, o čem mám tedy mluvit?"¹⁸

„Řekněte mi, kdo vás sem poslal."

„Můj anděl strážný, Pane!"

„Chudáčci malí! Tak často se pohybují mezi lidmi, že už nedokážou rozlišit dobro od zla. Menico!!!"

Menico vlétne dovnitř, následován oblakem černého dýmu.

„Menico, doprovoď pána 'o patro níž'."

Ještě za raráškem zavolá: „A dej mu znovu přečíst to infantilní evangelium, ve kterém stojí: 'Jestliže nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království.'"

Můj drahý jediný a trojjediný Bože,
který jsi „Světlo"
a „Světlo ze Světla"
a „Láska", která pochází
ze „Světla", a ze „Světla ze Světla".
Oslňuješ mě.
Je dobře, že můj ráj
nebude spočívat
ve vyřešení zapeklitého problému
trojjedinosti a jedinosti,
ale v tom, že budu tančit
v objetí
všech tří božských osob.

Akustické znečištění

Ráji už delší dobu hrozí akustické znečištění. Neustále je slyšet šum, neutuchající zvuk mnoha hlasů.

Je způsoben modlitbami, které zbožní lidé na zemi nahlas adresují svatým, zejména těm, kteří jsou považováni za „neomylné přímluvce".

Ze země vzlétají slova ve všech jazycích i nářečích - řeky slov, záplava slov.

V Boží kanceláři se dveře netrhnou.

„Panebože," prosí všichni obyvatelé ráje. „Jsme na pokraji nervového zhroucení. Nesmírně nás to stresuje. Pomoz nám nějak. Prosíme tě, vyslyš je, ať konečně zmlknou."

„Ano, ano," říká si Pánbůh. „Nikdy mě nenechají mluvit. Pořád mluví jen oni... A to jim můj Syn připomínal: 'Šetřte slovy, přátelé, šetřte slovy'.¹⁹ On věděl, jak to dopadne."

Pán se dá tedy do psaní:

„Se slovy jen opatrně, děti moje. Copak nevíte, že v ráji se mluví 'řečí srdce' ? "

A předá lístek jednomu andělíčku tajemníkovi, aby s ním obešel všechny kostely a domy na zemi. Andělíček se s lístkem po nějaké době vrátí.

„Jak jsi dopadl?"

„No..., nepustili mě ke slovu."

Dveře se otevřou a trochu rozpačitě vejde žena s nazrzlými odbarvenými vlasy. Na sobě má nápadné sešlé oblečení.

„Je tu. Adéla od mostu," uvádí ji andělíček.

Pánbůh zvedne hlavu. S rozzářeným, radostným výrazem v tváři vstane, rozpřáhne náruč a řekne:

„Konečně, dcero moje!"

„Pane," řekne žena bez jediného pohybu, aniž by zvedla oči, „já..."

„Mám takovou radost!" pokračuje Pánbůh.

„Ale já," namítne žena, „ani nevím, jak jsem se tu ocitla. To bude nějaký omyl, Pane. Nemyslím si, že tohle je to pravé místo pro mě. Jak jsem se sem dostala?" opakuje.

„Poslal jsem pro tebe."

„Ale já jsem Adéla."

„To vím, to dobře vím," přeruší ji Pánbůh. „Jsi tady, protože jsem evangelium svého Syna četl i já, a velmi dobře znám i tvoje srdce."

Na stole v Boží kanceláři totiž leží Adélino srdce: je otevřené a dá se v něm číst jako v knize.

V tu chvíli vejde andělíček tajemník a zašeptá Pánubohu do ucha:

„Anděl vrátný vzkazuje, že u brány stojí ředitelka Zbožného sdružení toho a toho a s ní vedoucí Organizace těch a těch. Dále je tam jedna vznešená dáma z rodu XY, čestná předsedkyně patronátu nad tím i oním,a uvítali by, kdyby mohly být urychleně přijaty.

„Ať počkají, ať počkají," odpoví Pánbůh.

Andělíček se ale odváží naléhat: „Říkaly, zeje moc dobře znáš a že tedy... A pak - mají spoustu zavazadel a chtěly by se ubytovat."

„Já že je znám? Kdo je to? Aha, asi jsem je někdy viděl, ale ať stejně počkají. Ať chvíli počkají. A cos to říkal? Že mají spoustu zavazadel? Co v nich mají?"

„Předpokládám, že samé 'dobré skutky' a 'záslužné

činy'."

„Tak je zatím uvědom, že sem zavazadla nesmějí."

Adéla dál stojí u dveří.

„Moje srdce?!" rukama si zakrývá obličej. „O čem v něm chceš číst? O tom, jak uboze jsem žila, o mém nešťastném životě? Pane, nech mě radši odejít!"

Ale Pánbůh si pomaličku pročítá Adélino srdce.

„Je tak štědré, tak opravdové, tak upřímně pokorné! Není v něm ani stopy po pokrytectví. Žádná přetvářka. Kéž by takové srdce měli moji dlouholetí věřící!"

Čestná předsedkyně patronátu nad tím a oním si mezitím u brány zavolala anděla vrátného:

„Pojď sem. Poslouchej, připomněl bys laskavě Pánubohu, že tu na něho čekáme? Jsme unavené po cestě, máme spoustu zavazadel a je nám horko k zalknutí. On nás už dlouho zná, jsme blízcí přátelé. Kolikrát jsme jen spolu jedli u jednoho stolu!²⁰ Nechápu, proč se k nám nechová trochu uctivěji. Jen tak mimochodem," pokračuje jízlivě, „pokud mě neklamal zrak, předběhla nás jakási Adéla, všeobecně dobře známá."

Anděl tedy odejde. Po chvíli, která těm třem připadala jako věčnost, se vrací se vzkazem:

„Pánbůh řekl: 'Ať počkají. Ať chvíli počkají.'"

„To nechápu," poznamená druhá žena a otírá si pot z čela. „To opravdu nechápu: zná nás, přijdeme sem unavené, protože jsme celý život chránily jeho zájmy na zemi, a on nás nechá projít tak dlouhým očistcem."

Menico, který se právě potlouká kolem rajských bran, mrkne na anděla vrátného.

Pak se otočí ke třem nešťastnicím: „Četly jste někdy evangelium? I já znám místo, kde je psáno, že ti, kdo jsou - však vy víte jací - vás předejdou."²¹

Kocour

Kde se vzal, tu se vzal kocour. Má ocásek vztyčený jako anténu, bezelstně mňouká a zmateně se rozhlíží.

„Co tu dělá ten kocour?" chystá se zeptat Pánbůh a natahuje ruku, aby ho pohladil po hlavě.

Vzápětí se objeví jeden starý farář.

„Ten je můj, Pane! Celý život jsem své farníky učil, jaká 'cesta vede do nebe'.²² Ten kocourek byl pořád v kostele nebo v sakristii. Bojím se, že je z mých posluchačů jediný, který tu cestu našel."

Lu Chin Chin

„Já jsem Lu Chin Chin," oznámí mrňous s černým střapatým ježkem na hlavě, s mandlovýma očima a s dvěma velkými předními zuby. Na pozdrav zvedne zaťatou pěst.

Pánbůh vstane, aby si ho prohlédl, protože Lu Chin China není za stolem vidět.

„Buď zdláv, velký Mao!" zvolá mužíček. Lu Chin Chin začne samou radostí poskakovat a tancovat.

„Konečně tě vidím! A jsem až u tebe!"

Vrátí se ke stolu a znovu napřáhne zaťatou pěstičku.

„Buď zdláv, velký Mao!" opakuje nadšeně.

„Dobře, dobře, ale já nejsem Mao. Jsem Pánbůh."

„Takže jsi Mao."

„Poslyš, maličký, Mao může být 'otec', 'otec vlasti', 'otec moderní Číny', ale já jsem 'věčný Otec'."

„Co je to 'věčný'?"

„To, co nemá ani začátek ani konec."

„Sláva velkého Maa nezapadá!" zvolá zase Lu Chin Chin.

„Může být, chlapče, ale on tu dřív nebyl. Já jsem tu pořád."

„Co je to'pořád'?"

„Pořád je to, co nemá nic předtím ani potom."

„Něco jako čínská zeď."

„Lu Chin Chině, přistup ke mně."

Pánbůh si přitiskne malého Číňánka na prsa a vyhlédne s ním z okna.

„Podívej se na ty hvězdy, Lu Chin Chině."

„Já hvězdy znám," prohlásí Lu Chin Chin. „Jejich devět set milionů,²³ jako Číňanů, a všechny jsou čelvené a i kytky jsou čelvené, plápoly jsou čelvené a i naše kapesníky jsou čelvené. Všechno je čelvené. Všechno, co jsem viděl, vždycky bylo čelvené," vesele žvatlá mužíček.

„Nebeských hvězd je víc než devět set milionů krát devět set milionů, Lu Chin Chině, a každá z nich vyšla z mých rukou. I tvůj Mao vyšel z mých rukou. A hvězdy nejsou jen červené, ale mají spoustu barev. Podívej: některé jsou modré, jiné žluté, další zase fialové. A když s nimi zatočíme, frrr - všechno je bílé."

„Ještě, ještě!" volá Lu Chin Chin a radostně tleská ručkama. „To je hezké! To se mi líbí!"

„Takže: některé hvězdy jsou modré, jiné žluté, červené - a pak frrr... všechny rychle roztočíme - a jsou bílé, protože barev je hodně, ale světlo je bílé."

„Ještě, ještě!" žadoní Lu Chin Chin.

Pánbůh svěří Číňánka jednomu andělovi.

„Právě objevil barvy," říká. „Nech ho, ať si pohraje."

Anděl roztáhne z nebe na zem nádhernou duhu a Lu Chin Chin se k ní bez váhání rozběhne: „To je klásná klouzačka!" A už frčí dolů.

A pak zavolá: „Ještě, ještě!"

Andělíček ho vynese nahoru. A Lu Chin Chin putuje nahoru a dolů, nahoru a dolů - stále dokola. Přitom radostně pokřikuje:

„Je spousta balev: žlutá, čelvená, zelená, modla, ale flll-světlo je bílé!"

Vyčerpaný andělíček se obrátí na Pánaboha.

„Nemohl bych tu duhu už vypnout? Lu Chin Chin se pořád klouže a já ho pokaždé musím vynést až nahoru."

„Jen ať si hraje. Musí se vzpamatovat," odpoví Pán.

Babička?²⁴

Přišla drobná shrbená babička.

Usmívá se.

Má droboučké ruce a jasný, jakoby dětský pohled.

„To jsem ráda, že tě konečně vidím," spráskne ruce. 'Uvidíme Boha tváří v tvář.' To je v katechismu, chodila jsem na něj, když mi bylo sedm, a teď je mi devadesát, víš? Devadesát - to je spousta let."

Pánbůh se na ni něžně podívá:

„Pro mne je to tak málo!" zamumlá si.

„Teď se už od sebe nikdy neodloučíme, že ne? Modlila jsem se za to každé ráno a každý večer. Došly ti moje modlitby?"

„Pokaždé," přitaká Pánbůh.

„Slušelo by se před tebe předstoupit v něčem pěknějším, Pane." uhladí si stařenka zástěru. „Víš, chodím tak už tolik let... Byla bych nerada, kdyby sis to vykládal jako nedostatek úcty, Pane. Viď, že jsem tě neurazila? Mrzelo by mě, kdybych od tebe musela zůstat daleko, než si koupím nové šaty. Teď už nás nic nesmí rozďělit, Pane, už nic."

„Už nic," opakuje Pánbůh.

„Podívej. Tady mám takovou maličkost pro Pannu Marii," vytáhne z kapsy malou krajkovou dečku. „Sama jsem ji háčkovala. Kdy jí to můžu dát? Ach, Blahoslavená Panna Matka! Jak jsme si spolu rozuměly! Nad postelí mi visel krásný obraz Boží Matky Milostné a Panna Maria mě občas navštěvovala ve snu.

Ale pro tebe, můj Bože... Taková ostuda! Tobě jsem nepřinesla nic!" prohledává dál kapsy sukně a zástěry. „Pro tebe nemám nic. Co bych ti taky mohla přinést, Pane? Jsem tady. Ale měla jsem tě ráda, víš? A jak!" prohlásí s nadšením. „ Celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou... A pokaždé jsem se řídila tvou svatou a božskou vůlí," říká tiše, trochu zastřeným hlasem, snad při vzpomínce na prožité bolesti.

„A přece, podívej," a položí na stůl malou knížečku, celou ohmatanou, odřenou, s uvolněnými listy.

„To je moje modlitební knížka. A tohle - to zbylo z mého růžence," řekne a položí na stůl několik opotřebovaných a zčernalých kousků.

„To je ale krásný dárek!" raduje se Pánbůh. „Ne, už se od sebe nikdy neodloučíme."

Potom zavolá andělíčka tajemníka.

„Ať babičku doprovodí k mým dětem," řekne a odvrátí se k oknu, protože se mu samým štěstím vehnaly slzy do očí.

Rozčil se také někdy, milý synu!

„Pane, nech mě plakat! Potřebuji si postěžovat, snad i zanadávat!"

A usedne před Pánembohem s chmurným pohledem, složí hlavu do dlaní a z očí se mu řinou obrovské slzy. Je to noblesní pán, sice žádný mladík, ale starý ještě také není.

„Synu můj, proč jsi to neudělal dřív, na zemi?"

„Nemohl jsem, Pane, musel jsem se chovat svatě, musel jsem všechno spolknout, ovládat se, mlčet, ažmi z toho praskl žaludeční vřed, a teď jsem tady. Ale proto, že jsem to všechno snášel, už zahájili můj kanonizační proces. Nikdy jsem se nerozčílil."

„To byla chyba, milý synu. Právě kvůli tomu jsi umřel a já tě do ráje pustit nemůžu."

„?!?!"

„Chápeš, že se vším tím hněvem v nitru do ráje nesmíš? I nejhloupější pozemský řemeslník ví, že tam, kde je stlačená pára, musí být také ventil, a já jsem člověku takové ventily dal: pláč, hněv."

„Ale Pane, co důstojnost. A svatost?"

„Zase ta svatost! Vy byste pořád chtěli být svatější než Bůh! Vždyť jsem vám ukázal správnou cestu, dal jsem vám žalmy. Žalmy jsou přece Boží slovo, nebo ne? S nimi můžeme plakat, nadávat a rozčilovat se společně."

„A co křesťanství, Pane?"

„Jistě, chlapče, křesťanství znamená jednat jinak, než jak nadáváme."

„?!?!"

„Moji moudří lidé už kdysi velmi dávno řekli: 'Irascimini et nolite peccare'. Neboli: 'Rozčilujte se, ale nehřešte.'"

„Ale to je přece paradoxní, Pane! Je zapotřebí udržovat určitou rovnováhu."

„Ano, křesťanství znamená najít 'ten správný bod', ale ten se nehledá snadno: člověk ho dokáže s velkou námahou jen odhadnout, protože spočívá v samém srdci lásky. A Ježíš," pokračuje s rozhorlením Pánbůh, „jak byl můj Syn krásný, když se rozčiloval! Právě on, poslušný Beránek."²⁵

Noblesní pán není schopen slova.

„Zato když pak přijdete," odtuší Pánbůh, „jste jako bomby se stlačeným vzduchem, a já vás musím nechat venku - je to jako dlouhý očistec - dokud se nezbavíte všeho vzteku, který jste neodložili na zemi.

Podívej se třeba na tamten obláček. Ten divoce gestikulující řeholník po něm pobíhá už skoro sto let, a přece svému představenému ještě nepřestal nadávat.

Ten člověk opodál je zase představený. Když na zemi začala 'krize autority', kousal se do rtů, aby neřekl něco nevhodného a neurazil city svých podřízených. A muž, který sedí s rukama v dlaních, se potřebuje zbavit všeho jedu, který musel spolknout kvůli svým rádoby přátelům. Vždy jenom mlčel. A umřel na infarkt.

A stejné to bylo s tou řeholnicí s ústy dokořán, co jí z nich vychází pára. Teprve teď odtud vycházejí všechna slova, která měla na jazyku, ale pokaždé je raději spolkla, až ji nakonec tížila na srdci jako kámen.

Stejnou terapií tu prochází spousta manželek a matek. Už tomu rozumíš? Jak by mohly zpívat s mými dětmi v ráji se vším, co je tíží?"

„Takže i já budu muset bloumat po obláčcích a ulevovat si slzami a rozčilováním?"

„Nejen to, synu. Tvoje vina je ještě mnohem větší: zabil jsi spravedlnost."

„Co to povídáš, Pane? Vždyť jsem umřel právě marnou touhou po ní, protože jsem ji na zemi nenašel!"

„Nenašel bys ji nikdy, protože taková spravedlnost, jakou si představuješ ty, neexistuje. Existují však spravedliví lidé: každý spravedlivý člověk je kouskem pozemské spravedlnosti. Čím víc je spravedlivých lidí, tím víc je spravedlnosti. Spravedlnost je jako mozaika. Ale stále je v ní mnoho prázdných míst, protože lidé si myslí, že ji najdou kdoví kde. Ty ses vyčerpal tím, žes ji hledal mimo sebe, umřel jsi kvůli tomu a teď je na zemi o kousek spravedlnosti méně. To vy hatíte moje plány, právě vy! Rozčilte se také někdy, děti moje! Nestarejte se o to, jestli vás jednou budou kanonizovat. Kvůli tomu, abyste mohli vstoupit do ráje, se musíte umět něčeho zříct!

Poslanec

Jednoho dne přijde do ráje poslanec z parlamentu.

Ano, občas se sem některý dostane, i když, no, není to zase tak často.

V takových případech je celý ráj na nohou.

Andělé vykukují ze dveří a světci si šeptají:

„Viděl jsi, kdo přišel?"

„Jak to jen dokázal?"

„Byl naivní."

„Byl to idealista."

„Ale ne, stál nohama na zemi."

„Takže měl čisté srdce."

„Možná na sebe vzal nějakou vinu."

„Jestli jde o tak vzácný případ, Pánbůh mu dá zvláštní trůn."

Ale poslanec, jen zoufale pláče a není k zastavení.

Pánbůh se ho snaží utěšit a přesvědčit, že je konečně v ráji, že to, co bylo dřív, už není a neplatí. Ale on pláče čím dál víc.

„Právě ten svět jsem měl vybudovat, Pane. Mně přece byly svěřeny, 'pozemské skutečnosti', byl jsem pokoncilní laik."

„Dobrá, synu můj, ale tvůj úkol už skončil."

„A co jsem vykonal, Pane? Co jsem uskutečnil? Co jsem ti přinesl? Podívej." Položí na stůl list papíru a řekne: „Vidíš, jaký to byl krásný projekt? Kdybych ho mohl uskutečnit, byl by to opravdu 'svět podle Boží vůle'. Vládl by v něm pokoj, spravedlnost a láska. Všichni by měli práci, všichni by měli kde bydlet, piáno val jsem reformu školství a zdravotnictví, zastavení růstu cen a inflace. Jenže. Z jedné strany buduješ,

a z druhé se ti stavba boří; z jedné ji pospravuješ, z druhé se ti zhroutí. Ať počítáš, jak počítáš, stejně nic nevychází. Ach, Pane." A slzy se mu z očí jen řinou. „Pane, všude jen trosky a zase trosky. Jen ty ti můžu dát."

„Dítě moje," říká Pánbůh s láskyplnou ironií, „copak nevíš, že já stavím 'svět podle Boží vůle' právě z vašich trosek?"

Rozkošný hluk

Už týden celý ráj ohlušuje pneumatické kladivo, které na Piazza Busacca²⁶ hloubí velkou díru do asfaltu.

Vzhledem k tomu, že se Pánbůh naladil na stejnou vlnovou délku, naladili se na ni i všichni svatí. Jenže jednomu z nich už došla příslovečná „svatá trpělivost" a poslal za Pánem anděla s krátkým vzkazem:

„Nemohli bychom přepnout na bohoslužbu z benediktinského opatství sv. Anselma?"

Anděl vstoupí od kanceláře a najde Pánaboha, jak s viditelným zalíbením, s přivřenýma očima vychutnává rozkošný hluk stoupající z Piazza Busacca.

„Pane," ozve se nesměle anděl, „všichni obyvatelé ráje jsou šťastní, že mohou konat tvou svatou a božskou vůli, ale jeden z nich ti vzkazuje, že tolik doufal, že se v ráji dočká trochy odpočinku, a připomíná ti, že právě teď se v opatství svatého Anselma slaví ranní chvály v latině. Možná by to bylo lepší."

„Ať se podívají dolů," odpoví Pánbůh.

Všechny rajské televizory jsou rázem zapnuty a naladěny na dění v Piazza Busacca: nějaký muž tam pracuje s pneumatickým kladivem. Je tu ohlušující rámus a vibrace procházejí celým tělem muže, který tlačí do země ocelovou špici. Vibrují mu svaly na pažích i všechno oblečení, v hlavě mu bzučí jako v úle a nedokáže formulovat jedinou myšlenku.

Všichni svatí hledí dolů.

Pánbůh dojatě šeptá:

„Synu můj!" Pak se obrátí na anděla, který stojí vedle něho: „Slyšíš? Pokaždé, když se nadechne před novým bouráním, říká: 'Pane, s tvou pomocí.' Stejně jako benediktini z opatství svatého Anselma: 'Deus in adiutorium meum intende, Domine ad adiuvandum mé festina'. Ale to on neví.

A poslouchej dál: pokaždé, když se zastaví, s úlevou vydechne: 'Bohu díky' - úplně stejně jako benediktini z opatství svatého Anselma, když končí modlitbu slovy 'Deo gratias.'"

„Pane, chceš snad říct, že se breviář modlí i on?"

„Přesně tak, a zalévá svou modlitbu potem, svým vlastním potem. Hned za ním sestup dolů," říká Pánbůh, „a sděl mu, že se na něj právě dívá Bůh a s ním celý ráj."

Andělíček poletuje kolem dělníka a opakuje mu vzkaz od Pánaboha. Létá kolem dokola a mluví a mluví.

„Konečně se trochu ochladilo," říká si dělník a utírá

si pot. „Jak mi to dneska uběhlo! Skoro jsem nevšiml, že je po šichtě."

Vrací se domů.

Je hrdý na sebe, na svou práci. Cítí, že má silné ruce, silné nohy, silné s valy - jako ta velká socha na náměstí.

U stolu se na něho podívá jeho čtyřletý synek a řekne: „Jsi moc důležitý člověk, táti. Nikdo nedokáže udělat do ulice tak velké díry jako ty."

Otec zamyšleně přikývne.

„Jsem moc důležitý, to je pravda. Myslím, že jsem to pochopil. Ale teprve dnes."

Sabrina

Do pootevřených dveří Boží kanceláře vlétl červenomodrý míč. Doskákal Pánubohu přímo na stůl, odrazil se a letěl dál, kamsi do oblak.

„Kde je míč, bude také dítě," pomyslí si Pánbůh.

A opravdu, v mžiku je tu Sabrina v růžové zástěrce, s pečlivě spletenými copánky a s nosíkem zvednutým nahoru.

„To ty jsi mi vzal míč?" ptá se.

„Sabrino! Kde se tu bereš? Tvůj míč? Letěl někam tamhle. Ale co ty tady? Jsi tu moc brzy."

„Hledám svůj míč. Vypadl mi z rukou na ulici, a tak jsem se za ním rozběhla. Víc už nevím."

„Sabrino, pojď sem."

Sabrina přijde blíž a Pánbůh ji obejme.

Potom se mu děvčátko vyšplhá na klín a Pánbůh jí povídá:

„Víš, kdo jsem?"

„Ne."

„Já jsem dobrý Bůh, Pán, který tě stvořil."

„Aha! Mamka mi o tobě povídala."

Sabrina se rozhlédne.

„Je to tu moc hezké. Líbí se mi tu. I ty se mi líbíš."

Pohladí ho po tváři a podívá se mu do očí. „Můžu u tebe zůstat? Je mi tu s tebou dobře... Jenom najdu míč, a pak už zůstanu tady."

„Sabrino," namítne Pánbůh, „musíš se vrátit domů. Maminka tě volá. Koupí ti jiný míč."

„Ale proč tu s tebou nemůžu zůstat?" ptá se Sabrina a trochu se zakaboní.

„Já bych taky byl moc rád, kdybys tu se mnou byla, ale musíme ještě počkat. Uvidíme se brzy, víš? A potom," ukáže na telefon, „můžeš mi zavolat, kdykoli budeš chtít."

„To je mi líto, to je mi líto." Sabrina sleze z Božího klína a smutně odchází.

„To je mi líto, to je mi líto."

„Co to říká?" ptá se maminka.

Už tolik dní bdí nad Sabrinou, která nejeví známky života.

Náhle se její víčka lehce zachvějí a rty ještě jednou zašeptají:

„To je mi líto, to je mi líto."

Tentokrát zřetelněji.

„Žije! Ona žije!" křičí maminka a rozpláče se radostí.

„To je zázrak!"

„Co je to zázrak?" ptá se tiše Sabrina.

„Něco nádherného, holčičko! Něco mimořádného, co může udělat jen Bůh. Zázrak je to, že žiješ, že jsi tu s námi."

„Záleží na tom, z které strany se na to díváš, mami," řekne holčička.

Tam dole

Je noc 27. července 1993.²⁷ Před Pánembohem se znenadání objeví tři vysocí, statní mladíci. Hasičské uniformy mají celé potrhané, plné prachu a potřísněné krví. Protírají si oči, jako by se chtěli probudit.

Vzápětí přijde ještě jeden.

„Jsem dopravní policista," říká, „ale teď nevím, kde jsem. Kde je tu semafor?"

Pak se otevřou dveře a nesměle vejde snědý mladík. Zmateně se zastaví.

„Co se stalo?" ptají se ti první. „Semlelo se to tak rychle."

„Já vám to povím, děti moje," odpoví Pánbůh s velmi vážným výrazem ve tváři. Podívá se na snědého chlapce.

Ten se ukloní: „Alláh akbar!"²⁸

„Děkuji," odpoví Pánbůh a pohladí ho pohledem. Ale ani teď se neusmívá.

„Já to vím," vrátí se k první čtveřici. „Všechny bych vás byl velmi rád přivítal v ráji," řekne a znovu pohlaďí pohledem snědého chlapce, „ale až za hodně dlouho."

„V ráji? Takže jsem umřel?!" vykřikne policista.

„'Umřel' se říká tam dole, ale u mě je to jiné..."

„Pane," ozvou se ostatní, „i my bychom se samozřejmě rádi dostali do ráje, ale tam dole zůstalo ještě tolik práce..."

„Ano, máte pravďu, nemělo to být ani teď, ani tímhle způsobem. Taková nebyla moje vůle."

„Tam dole..." opakuje svá slova policista a ohlédne se k zemi.

„Tam dole," pokračuje Pánbůh, „se lidé snaží vytvořit takový svět, jaký si Bůh nepřeje, a potom dokonce prohlašují, že za to může on."

Pánbůh je velmi zarmoucený. Myslí na lidské ruce, na lidská srdce.

„Kdybyste jen mohli vidět jeden druhého mýma očima!" povzdechne si.

Je velmi smutný. Otočí se ke třem hasičům:

„Ani vy, kteří jste dokázali uhasit i ten nejhorší požár, byste nikdy nedokázali uhasit oheň mé lásky. Mé lásky ke všem, víte, ke každému, i k tomu, kdo nastražil ty bomby."

Drahý bratře člověče,
který jsi byl stvořen
k obrazu
jediného a trojjediného Boha,
totiž Lásky!
Co jsi s tou „pečetí" učinil?
Podívej, zbyly z ní jen střepy,
střepy, které skončily kdoví kde.
Co říkáš, půjdeme,
začneme je spolu hledat?
On nám je pomůže najít.

Všechno se bortí²⁹

Dnes do Boží kanceláře přišel lístek psaný nejistou rukou:

„Můj Bože,

cítím, že mě život opouští: všechno kolem mne i ve mně se bortí - jako lešení, které už nikdo nepotřebuje. Jako by se rozplývala celá moje osoba. Pane, co ze mne zůstane?"

Pánbůh vzal ihned jiný lístek a odepsal:

„Průzračnost, dítě moje: jen tak mě spatří i ostatní. "

Jinak to skončit nemůže

Pánbůh se vyklání z okna a dívá se na zem.

Dívá se, dívá, usmívá se, pláče.

„Kéž by lidé věděli, jak moc je mám rád!"

Drahá blahoslavená Panno,
zachyť do dlaní
slzy mého Boha Otce
jako perly do lastury,
ať nás ve světle tvých očí
hřeje jeho úsměv.
Matko, kéž skrz tvůj závoj
steskem po člověku
prosvítá
Otcova něha.

Poznámky: